Demi | 09.02.2017 16:14

Audiotrauma 2k17 - Nová chmelnice

Sobota 4. 2.

Povím vám hned na úvod sobotního dne – Audiotrama a kocovina, to nejde vůbec dohromady. To mi došlo hned ve chvíli, kdy jsem stoupal po schodech vzhůru směrem k sálu, kde už tou dobou řádila lotyšská dvojice Autogen. Ta druhý den festivalu otevřela naprosto nekompromisním způsobem. Typické fetišácké kukly ukryly tváře obou „hudebníků“ a je také otázkou, zda to vůbec byly lidské bytosti. Publikum totiž bylo bezcitně lisováno, sic v nikterak vysokém tempu, ale s o to větší hustotou zvuku, který za doprovodu projekce neměl žádného slitování a přejal funkci bucharu, který desetinásobně znásobil práci poopičních permoníků v hlavě. Jeden gumák obsluhoval mašinky, druhý gumák řval do mikrofonu, jehož šňůra byla nejspíš odťata od prastarého telefonu a materiál z debutu „Antigen“ fungoval na živo hodně kvalitně.

A ke slovu se dostávají i domácí. Aha, tak pardon. Francouzi v Praze až tak domácí nejsou, ale tenhle víkend se to takhle dalo brát. Měl jsem za to, že u Machinalis Tarantulae jde o čistě dámskou záležitost a byl jsem proto zaskočen, když se na sesli rozvalil dobře živený gotíček v bílé košilce, se šlajfkou, vestičkou a čírkem na hlavě. Na druhou židli se potom už podle očekávání usadila opravdu výstavní čarodějnice (v tom nejlepším smyslu slova) Justine Ribière. Hudební produkce byla také tuze zajímavá. Vezměte si cello, které místo virtuozity záměrně mučíte a do onoho zdánlivého vrzání vám buší elektronika, kterou místy zahustíte elektrickou kytarou a když tak nevěřícně koukáte co se to děje, zjistíte, že to celé neskutečně graduje a ve spojení s uječenými ježibabími vokály nahání husí kůži. Časem mi samozřejmě došlo, že ten chlapec je opravdu děvče a to Miss Z z Punish Yourself. Ona i její kolegyně pro mne byli hodně příjemným překvapením.

Po tomhle řízeném chaosu převzala další dvojka všechno pevně do svých rukou a dala věcem pevný řád. Štrasburští Twinkle u nás nehráli poprvé a proti některým relativně zánovním projektům mají už něco odboucháno. Yves si nezapomněl doma malovátka a klasicky vyzdobil svoji rachitickou tělesnou schránku proužky, zatímco J-B. Leduc sice civilněji, ale o nic méně energicky vyháněl z mašinek chytlavé a nakažlivé rytmy i parytmy. Nejednou se pánům podařilo rozprostřít hypnotickou plochu, kterou trhaly nekompromisními průstřely, které fandy pohazovaly, jako by cílily přímo do jejich těl. Došlo i na kabaretiérský valčíček a i bez vokálů nebyl pro dvojici problém splynout s davem v předávané energii postupně gradovaných válců. Škoda, že se jednalo o rozlučkovou show, protože Twinkle vědí jak rozpohybovat i únavou zmoženou tělesnou schránku.

Další nadějná dvojka si jako jediná vybalila na scéně živé bicí. Moaan Exis mají zatím na kontě jen pár ípíček, ale o co víc jim schází na zkušenosti, o to víc přidali na nadšení. Zasloužilý punkýš do bicích řezal s energií a silou, přesně tak jak to mám rád a hipster za mikrofonem a hejblátky na sebe dokázal strhnout pozornost a udělat show. Tempo se proti prudce tanečním Twinkle o něco zmírnilo a pod jednotlivými údery paliček se rozvíjely synťákové plochy, které měly jakýsi až mystický nádech. I tady se pracuje s postupným budováním atmosféry a stupňovaným tlakem na posluchačstvo. Druhá polovina setu už mi přišla lehce stereotypní, ale i tak šlo o hodně povedené vystoupení.

To už ale však všichni čekali na úderku Synapscape, klasiky kteří to s labelem Audiotrauma táhnou už nějakých patnáct let. Je znát, že proti většině zúčastněných si tu svoji elektroniku dělají tak nějak po svém. Sálem duní jednolitá plocha, které nevévodí údery bicích, jako je tomu u většiny projektů. Philip s Timem se nepokoušejí fans za každou cenu jen umlátit. Elegán Tim křičí do mikrofonu, který drží jako nefalšovaný bratwurst a bodrý Philipp hněte svými tlapami pomyslné těsto výsledného elektropokrmu s minimem pauz na vydechnutí. Naneštěstí jistou pachuť způsobil poněkud zahuhlaný zvuk, který celkový dojem trochu pokazil a ono urputné hnětení nebylo způsobené jen vytáčením čudlíků na mašinkách, ale také divokým restartováním obstarožního Philippova Maca, jak jsme se později dozvěděli. Tyhle technické patálie však naštěstí jinak posluchač neodhalil.

Hegemonii dvojic narušilo zabijácké trio Chrysalide. Bylo vidět, že spousta návštěvníků dorazila právě kvůli nim a je třeba říct, že ukázali, jak může znít moderní tvrdá elektronika v nejlepší a nejsoučasnější formě. Je to dáno jejich schopností generovat energie, že by s ní rozsvítili celý klub, ale také vizuální složkou. Když se do vás pustí trojice manažérů v bilých košilkách zaflákaná od bláta a jejich projev vypadá, že jim každou chvíli praskne cévka, nedá se jen nehybně přihlížet. Naneštěstí i oni to odnesli zvukově. Místní chlapík za pultem nám prozradil, že celý zvuk dostává už přímo od kapely a nic moc s ním nenadělá a v tomhle případě to odnesly hlavně vokály. Ty byly dosti utopené, a i když šílencům na pódiu mohly hrdla prasknout, ven toho bylo slyšet pramálo. Když už jsem nevěděl kam si stoupnout, abych z toho celého něco měl, došel jsem k jedinému řešení. Jít co nejblíž a prostě se celou tou mašinerií nechat umlátit, když už nešlo užít zvukový diamant. To se podařilo a spolu s řádícími psychopaty z kapely mezi publikem si finiš užili i rozdivočení fans.

Poslední dvojicí celého festu se až dodatečně stali Alexej a Nataša, kteří se však tentokrát nepostavili za stolek s programem domovského projektu Ambassador21, nýbrž na lidi vypustili bočák Illegal Trade. Že by se však od nich člověk dočkal něčeho čert ví jak jiného, to zase ne. Systémová palba narušovaná dramcovými ataky ve frenetickém tempu tříská do lidí v už zase čistém zvukovém kabátě a dvojice se snaží prořídlé posluchačstvo vyhecovat mohutnou gestikulací, kterou moc pěkně podporuje strobo, které z obou aktérů chvílemi dělá trhaně se pohybující roboty. Tady stačilo mít po kapsách nějaký ten vitamín a člověk se mohl protancovat až do finále. Protože jsme však s Pavlem slušně vychovaní chlapci, odešli jsme v nejvyšší čas ve vší počestnosti.

Snad nebyl festival Audiotrauma v Praze naposled, protože se jedná o natolik atypickou a originální akci, že by to byla velká škoda. Jasná myšlenka, která s rozmyslem propojuje zúčastněné soubory, žádné vyplňování slotů levnými blbostmi, příjemné prostředí stále se zlepšující Chmelnice, možnost nakoupit merch labelu a příjemný pořadatelský team, který vám naservíruje vinnou klobásu a lasagne, když má vietnamec už zavřeno. Krásná hluková práce to byla!

Více fotografií hledejte v naší fotogalerii.