Jak se povedl autorský přesun od rodinných taškařic směrem k pátrání v temné minulosti církevních škol?
Madla Pospíšilová-Karasová - V pekle jsme všichni Hébert
Vydal: Golden Dog, (114 stran)
Když se seznámíte s energickou Madlou Pospíšilovou-Karasovou, zapamatujete si ji okamžitě nejen díky zářivě barevnému účesu. Je doslova nabitá nadšením pro to, co dělá (a všechno, co s tím souvisí) a jenom těžko byste si řekli, že může napsat tak hrůzný příběh, jakým novela „V pekle jsme všichni Hébert“ bezesporu je. Madla se poprvé představila čtenářům jako autorka veselé rodinné taškařice „Kronika rodu Příšeráků“, kterou bych jí na první dobrou přiřkl bez mrknutí oka. Ale nakonec dává v její tvorbě smysl i právě recenzovaný kousek, který je už nějakou chvíli venku.
Madla je totiž učitelka a děti ji tak provázejí po většinu života. Není tedy divu, že ji zasáhlo, když narazila na články o pohnutých osudech mrňat, které se dostaly do spárů křesťanských sirotčinců v Kanadě v rozpětí let 1936 až 1959. Utrpení všeho druhu od psychického, přes fyzické až po sexuální tady bylo na denním pořádku a když už měl člověk to štěstí a z domu hrůzy se dostal živý, nesl si sebou následky po celý zbytek života.
Tím, že tenhle krátký příběh překročí sto stran jen o něco málo, není času nazbyt a vy jednu chvíli sledujete běžné slunečné dny šestiletého Marcuse Quintona a jeho rodiny, aby se v mžiku vše zlomilo a maličký chlapec skončil v sirotčinci coby Marcus Hébert. Všichni, kteří do instituce přišli v rozpětí jednoho měsíce, totiž od personálu dostali stejné příjmení. Už po cestě z domu do sirotčince Marcus předčasně dospěje a následně prožije dlouhá léta vyplněná bolestí, ponížením a týráním.
Chvíli jsem si zvykal na Madlin styl, který zpočátku líčí Marcusův život až přehnaně idylicky. Úvod v barvách autorčiny kštice ovšem dostává smysl ve chvíli, kdy se klučina střetne s realitou a pravdou je, že ono odloučení od rodiny a tragédie vás chtě nechtě zasáhne a ten zlom směrem k temnotě je ve srovnání s až naivně pozitivním začátkem o to děsivější. Chcete Marcuse vrátit domů, ale nejde to. Madla si, dle vlastních slov, nic v příběhu nevymyslela a prostě mu jen dala literární podobu, která je ovšem poutavá, napínavá, mrazivá a hodně beznadějná. Naštěstí i v těchto bezútěšných kulisách najdete záblesky soucitu a lidskosti. Jinak je i těch sto stránek hodně těžkým soustem.
Madle nedávno vyšel soubor povídek „Němý křik“ a zdá se, že se na domácí literární scéně pomalu zabydluje. Dokonce má už i vlastní záložku (hh). Její první krok směrem k hororu ovšem vede z kanadských sirotčinců a rozhodně si zaslouží doporučení nejen proto, že je občas dobré si připomenout, co jsme my lidi někdy za ludry, ale taky z toho důvodu, že jde o poutavé a napínavé čtení, které zhltnete na jeden zátah...
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.