Druhá polovina reportu z 30. ročníku polského festivalu.
úvodní foto: Vítězslav Lindovský (děkujeme!)
SOBOTA
Nephilim: Dopolední počasí vypadá poněkud přívětivěji než v minulých dnech. Denní rituály ale tentokrát poněkud urychlujeme – hradní program totiž odpaluje italská černokněžnická squadra Noktva, která loni uhranula našince svým parádním setem na Prague Gothic Treffen (a navíc jsme se o její angažování na letošní Castle Party podstatnou měrou zasloužili i my). A že okultismem načichlá produkce dokonale funguje i pod pražícím sluncem, se přesvědčujeme během jejich čtyřicetiminutového setu. Parádní rytmika dvojice Ira a Jack, kytarová ekvilibristika kytaristy Kurtena, šamanské bubínky klávesistky Lvx a především neskutečná energie zpěvačky Miriam, jejíž hlasový projev zahrnuje jak jemné zaříkávání, excelentně čistý vokál, ale hlavně animální deathrock/metalový řev. Zvukař vyladil velmi dobrý sound s významně vytaženou basou, což dodalo celé produkci ještě na intenzitě. Kapela samozřejmě představila především tracky ze svého debutu "Like Seven Forgotten Tales", ale došlo i na první ochutnávku z nové desky, které bychom se měli dočkat co nevidět. A my už se nemůžeme dočkat – charisma této pětice na pódiu je totiž ohromující. Jeden z top zážitků letošní Castle Party.
Noktva - Fate (live @ Castle Party 2024)
Ezechiel: Není nad to, začít pozdní příjezd na Castle Party kondičním výklusem nahoru na hrad pro pásku (abychom určitě neprošvihli Noktvu) a zjistit, že je vydávají dole na Park Stage. Čili než se dohrabeme tam, vyřídíme pásky a vyběhneme si krpál pěkně zase nahoru, je po Noktvě. Ale věřte kolegovi Nephilimovi, i zdálky to znělo super.
Když už jsme tady, zdržíme se na Funhouse, kteří v současné gothrockové scéně začínají být čím dál víc vidět. Tedy ruku na srdce, žádné třeskuté nápady či inovace zde nečekjte (ostatně, kdo by tu o ně v tomto ranku stál, že?). Vezměte Missionovské kytary, k tomu zpěv obdělávající podobné pole jako Nephilim, goth and rollový odpich a zpěváka s dlouhými havraními vlasy, rozhalenkou k pupíku a černým boa (pokud slyšíte na estetiku "helsinských upírů", tady se najdete). Ale všechna čest, je to příjemná žánrovka, která i odpoledne dokázala na hrad dotáhnout slušný kopec lidí. To o něčem svědčí. A ten pistáciový Thunderbird (basa nepříliš "gotická", pravda), hrál jako ďas. Za to jsou body nahoru. Asi bych chtěl tyhle kumpány příště vidět v klubu, ale i tak to byla hezky strávená třičtvrtěhodinka.
A když už jsme u toho nádvoří na hradě – určitě nebudu první, kdo to zmíní, ale musí to padnout, i kdyby víckrát – zdražit pivo je jedna věc, ale načepovat ho do kelímku, za který si naúčtují dalších 8 PLN za kus, které ovšem (jak se dozvíte až nakonec) nejsou vratné, je tedy (dámy prominou) trochu k nasrání. Jestli tohle má pomoci festivalovému rozpočtu, nevím, ale festivalový zážitek to rozhodně sráží. No nic, další už si nedáme a hurá na písničky.
I když je Diorama poměrně velká kapela, zas až tak často je živě kolem našich hranic nepotkáme. A tak šup na jejich hradní výkon. Pánové začali celkem na jistotu, zvuk i zpěv v pořádku, některé nástroje jsou občas trochu moc nahlas, ale tak jsme na festivalu, to se stává. Ale pořád nám tam "něco" neštymovalo. Až teprve Tom Dušek, procházející z předních řad, poznamenal: "Co se divíte, vždyť tam nemá Felixe...". A tím to do sebe zapadlo. Ony tedy dvojhlasy i s koncertní výpomocí ladily a zrovna v případě Dioramy odehrát a odzpívat (i kdyby jen doprovodné) party není žádná sranda, čili potud všechna čest. Ale přesto, chyběla tam taková ta "bromance" energie, kterou přední dvojice na koncertech mívá. Zvlášť u těch jemných klavírovek se to poznalo.
Celý set se nakonec znovu nadechnul až při posledních pár tracích, tedy zhruba od "Defcon" dál, kdy se přestalo dumkat a šlo se tančit . Torben se žertovně představil jako "Kuba Blazsikowski" a dodal, že "Felix všechny moc pozdravuje, moc tu chtěl být, ale měl už dlouho domluvenou dovolenou... a každý někdy potřebuje dovolenou", čímž všechny nervózní fanoušky uklidnil. Finální dotažení koncertu pak obstaral charismatický frontman přiznáním, že poté, co tady na Castle Party roku 2019 odehráli s Dioramou fakt příšerný koncert, se bál, že už je sem nikdy znova nepozvou. Nicméně že to bylo v dobách, kdy hodně bojoval s depresemi a vůbec to byla celkově špatná fáze života. A o to je vděčnější, že tady dnes můžou znovu vystoupovat. Tahle zpověď tedy zabrala a posledním třem flákům "Ignite", "Advance" a "Why" daly jinou sílu. Jen tu "Synthesise me" jsme vyhlíželi marně. Tak snad příště.
Hlavní atrakcí na hradě mají být turečtí She Past Away, které s veškerým respektem přeskakujeme a frčíme na Park stage omrknout Escape With Romeo, které někde zachytit live taky není jen tak. Hned začátku s "Helikoptérami" jsme museli uznale pokývat hlavou, protože slyšet takhle suverénní a fantasticky sehranou živou kapelu je prostě vždycky zážitek. Takový ten poctivý feel, který z toho člověk má, a který jsme měli i posledně třeba z kolegů Pink Turns Blue taky na Castle Party před dvěma lety. Suverenita, profesorský nadhled, ale přesto žádný suchopárný akademismus, ale sebevědomá energie. Opět jako jízda starým velkým pohodlným a perfektně seřízeným vozem, kdy motor tiše přede, ale přesně cítíte, jaký výkon vlastně má.
Těch paralel s Pink Turns Blue se v průběhu setu objevovalo čím dál víc, a když pak zpěvák/kytarista Thomas Elbern zmínil, že "tohle je písnička z dob, kdy jsem ještě hrával s Punk Turns Blue", podíváme se na sebe a chechtáme asi dvě minuty v kuse. Teď to do sebe všechno zapadá! Tak proto to je tak muzikantsky vyhrané (i bubeník je boží) a má to v něčem podobný feel a sebejistotu. A tak jsme přes titulní skladbu projeli přes "When The Hammer Comes Down" až k očekávané hitovkce "Somebody", kterou nezastavila ani prasklá struna a kterou pánové na závěr ještě spontánně uspali a znovu probudili až k extatickým výšinám, kdy měl člověk dost času ocenit, jak je ten úvodní riff prostě krásnej. Vůbec bylo pěkné pozorovat Escape With Romeo, kdy (a tady je možná rozdíl oproti PTB) je Thomas jediným a svrchovaným pánem nad kapelou. On gesty diriguje ostatní, on udílí pokyny "do režie" k bubeníkovi, kolik má ještě hrát, kdy má gradovat a kdy to naopak zapíchnout. Ty momenty, kdy frontman prostě "hraje na kapelu". Super zážitek a rozhodně aspirant na jeden z nejlepších koncertů letoška vůbec.
Escape With Romeo - Somebody (live @ Castle Party 2024)
NEDĚLE
Nephilim: Nedělní vstávání je poměrně těžkopádné. Včerejší večer jsme nejprve mocně juchali na koncertech, abychom se pak na kempové afterparty všichni svorně zmazali vším možným alkoholem, který byl v našem dosahu. Jedinou obětí našeho nočně-ranního běsnění se stal kempinkový stolek, který kapituloval při pokusu nejmenovaného jedince o parakotoul (sorry Radku, musel jsem :)).
Takže zahnízdíme na delší dobu v Hacjendě, kde dlouze debatujeme nad šířící se fámou o hrozícím přesunu Castle Party do jiné lokality (dnes už naštěstí můžeme potvrdit, že Castle Party se v příštím roce opět bude konat v Bolkówě). Na hrad tak vystoupáme až před šestou večerní. Svůj set nabitý pozitivními vibracemi tu totiž plánuje odehrát švýcarská dvojka Blackbook. Není to až tak dlouho, co jsem se na našem webu nad jejich vystoupením rozplýval v reportu z letošního WGT. V klubovém přítmí totiž jejich muzika fungovala dokonale a já se trochu strachoval, že při venkovním vystoupení – navíc za denního světla – jejich koncert ztratí na intenzitě. Moje obavy se naštěstí ukázaly jako naprosto liché.
Pokud jste prozatím o Blackbook nikde nezavadili, tak vězte, že pánové tvoří moderní hybný synthpop s nepřeslechnutelným nádechem osmdesátkového popu. Během šesti let své existence vyprodukovali dvě řadová alba (to druhé v dubnu letošního roku) a internetovou džungli obohatili o významné množství nápaditých videoklipů, ve kterých často vystupují v šermířských kuklách, které se staly jejich poznávacím znamením. Naživo se mohou opřít o suverénní vokály, kterými vysílají do světa svá poselství. Refrén prakticky každé skladby je postaven na jednoduchém a dobře zapamatovatelném sloganu, který vás při třetím opakování donutí zapojit vaše hlasivky. Zní to všechno příliš násilně? Je to přesně naopak: je to hudebně neuvěřitelně nakažlivé a zatraceně zábavné.
A plné nádvoří tančících a skvěle se bavících lidí mi dalo za pravdu. Hitovky jako "Everybody is Nobody", "Painkiller" nebo "You Are Strange" jsou plné pozitivní energie, která ve vás doznívá ještě dlouho po koncertu. A určitě nemůžu zapomenout jejich velký hit "My Beautiful Witch", který je i mým velkým favoritem. Tleskám jako teenager, tohle byl další z mých vrcholů letošní Castle Party!
Blackbook - Everybody is Nobody" (live @ Castle Party 2024)
Čtvrtý den festivalu už není sil nazbyt, takže uvážlivě volím ústup do klidné zóny pod hradem a přicházím tak o set domácí stálice Closterkeller (která mě stejně nikdy příliš neoslovila), tak i o vystoupení našinců Lakeside X. Na nádvoří se znovu vyšplhám až na závěrečný koncert večera, kvůli kterému tu vlastně zůstávám až do samotného konce.
Málokterá kapela si může dovolit odpálit svůj set svou největší hitovkou, aniž by následnému vystoupení nespadl řetěz. A přesně to udělal Wayne Hussey při letošním premiérovém vystoupení The Mission v Bolkówě, když svůj set zahájil s "Wasteland". Čtveřice hraje poslední roky v neskutečné top formě a prokázala to i tentokrát. I když jen pár chvil před samotným vystoupením Anglie prohrála svůj finálový zápas na fotbalovém Euru (kapela sledovala zápas v backstage), Wayne na sobě nedal své zklamání znát a nastoupil svým nezaměnitelně rozevlátým stylem na pódium, oblečen v bílé košili s motivem černých koček s ikonickou bílou dvanáctistrunkou v ruce.
Tentokrát se jelo naprosto na jistotu, mezi set léty prověřených skladeb se vlastně vměstnaly jen dvě netypické skladby: novinka "Kindness Is A Weapon" (že by konečně předzvěst nové desky?) a potom depešácký cover "Never Let Me Down Again". Potěšila rockově nabušená verze "Like a Child Again", na kolegu Ezechiela jsem si vzpomněl při neméně povedené "Hands Across The Ocean". Samotný závěr pak tradičně patřil "Tower Of Strength". Při současné živé absenci Fields of the Nephilim na scéně tak The Mission zůstávají nejblyštivějším klenotem na gothrockovém nebi. Netřeba dodávat, že toto vystoupení je mým osobním highlightem letošního jubilejního ročníku Castle Party.
Na závěr si pojďme zrekapitulovat nejdůležitější poznatky letošní edice:
- Návštěvnost: Buďme upřímní, oproti minulým ročníkům nebyl line-up nikterak oslňující, a to i přesto, že se jednalo o jubilejní ročník, což se odrazilo i na slabší letošní návštěvě.
- Servis: I tady jsme zaznamenali znatelný ústup z pozic. Znatelně méně stánků s jídlem i pitím naštěstí dohání nabídka místních podnikavců v městečku.
- Ceny: Vstupenky už jsou na úrovni konkurenčních festivalů v Německu, cena za pivo už letos byla pro našince tak nějak "za čarou". Nejvíce "WTF" ovšem sklízí nesmyslné zálohování za kelímky v areálu, které následně nelze vrátit. Předpotopní vybavení kempu za ceny jak v Hiltonu už přejděme jen s významně zdviženým obočím.
- Místo konání: Festival minimálně i napřesrok zůstává v Bolkówě, termín příštího ročníku je 10. - 13. července 2025. Veškeré info včetně předprodeje lístků najdete na oficiálním webu festivalu. A zaručeně tam potkáte nejvíc našinců ze všech zahraničních dark-friendly festivalů. Přidáte se?
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.