Ohlédněme se s Kootchou za tím nejzajímavějším, co přinesl letošní německý velkofestival. A evidentně to zase stálo za to...

Letos jsem se těšil snad nejvíc za celých deset let, co na Amphi jezdíme. Setlist skýtal několik hvězdných jmen a k tomu jeden projekt, který jsem zatím naživo neviděl, takže jsem se nemohl dočkat. Tanzbrünnen byl opět skvěle připraven a nový, špičkový zvuk JBL v Theatru dal zapomenout loňskému fuck-upu, kdy to tam hrálo hůř než venkovská polední dechovka z ampliónu na návsi. Další podstatnou změnu zapříčinilo počasí. V Rýnu bylo tak málo vody, že loď Rhein-Energie, na které je třetí stage (místo Staatenhausu), kotvila na druhém břehu a muselo se tam jezdit festivalovými autobusy. Což mě tedy v jednom momentu strašně nasralo, ale k tomu se dostanu.

Letošní hudební dostihy odstartoval Empathy Test. Letos jsem je viděl dvakrát před Mesh a byl jsem unešený, jak to bylo dobré. Tentokrát nebyl zpěvák tak jistý v kramflecích, ve vypjatých momentech padal do falešna a já byl zklamaný. Holt pokaždé se to nepovede, ale zatím jsou kvalitou koncertů stále v plusu. Ukrutná slabota byli do bílé odění Eisfabrik. Frontman se snažil zpívat jako Harris z VNV Nation, ale nešlo mu to vůbec a ve spojení s nezáživnou muzikou to působilo až trapně. Nechtěl jsem se na mainstage hned z rána nechat zprudit a utekl do Theatru na Holygram. Super volba! Zvláštní crossover goth-rocku a synth-popu. Není to nijak velká skákačka, spíš se vám to jen tak klidně převaluje v uších. Bavily mě jejich krásné synth plochy a do toho ortodoxní gotická basa ala Sisters. Nejvíc jsem podupával na „Still Here“, ve které jsou všechny gotické klišé, co mohou být. Snad i proto mi tak zůstala v hlavě.

Byl jsem rád, že jsem neočekávaně potkal kámoše z Prahy, vychlemstali jsme několik ledových pivek, zanadávali, jak je v Kölnu hnusně drahá kořalka a já opět vyrazil ven na Chrom. Je smutné, jak se během pár let, dvou desek a několika shows může obliba změnit v totální antipatii. Po prvních koncertech a startovací desce „Synthetic Movement“ jsem byl jejich nadšený fanda a s každým dalším vystoupením to ze mě odcházelo pryč. Po vydání druhé desky „Peak&Decay“ a posledních představeních je ve mně už jen zmatenost z toho, jak se to mohlo takhle posrat. Já už je znovu vidět nemusím, protože první deskou vykecali všechno, co ohledně muziky v hlavě mají. Teď už opravdu není co nabídnout. Škoda.

Řekl jsem si, že se letos pokud možno podívám alespoň na kousek každého koncertu, co bude. To byl nápad hodný totálního debila. Přece jenom jsem už moc starý na to, abych byl schopen pojmout takové sračky, co hrají například Tanzwut. Aby bylo jasno, poslední, co mi na nich vadí, jsou dudy. Kdyby hrály jenom dudy a zbytek by si nechali, tak bych to zvládl. Ale dohromady je to takovej shit, že jsem radši utekl na pláž. O následujících Lord Of The Lost radši nic delšího psát nebudu. Stačí jedním slovem – tragédie. Naštěstí jsem kolem nich jen proběhl a konečně viděl naživo slovinský Torul. Tihle ljubljanští kamarádi Laibach mě už kdysi nadchli deskou „The Measure“ a nikdy se mi je nepodařilo chytit live. Až teď. Po vystřídání třech zpěváků se sestava ustálila a loni vydali desku „Reset“, ze které byl převážně složen playlist. Zazněly tutové hity „Saviour Of Love“ nebo můj nejoblíbenější „All“. Moc se mi líbili. Je to jedna z mála synth-popových kapel, která mi přijde přemýšlivá.

Přichází první ze čtyř absolutních vrcholů festivalu. Jsem nadšený, že se mě Mrdy s Pagdou zeptali, co je to za kapelu, jestli mají jít, protože je neznali a nakonec to i pro ně byla show víkendu. Na celomodrém pódiu, uvozeném dvěma kočkami s laserovými kukadly, se zhmotnili dva mimozemšťané, kteří černou dírou přesídlili z Malmö do Stockholmu. Swedish electro scene presents – Kite. Úchvatný a v mnoha aspektech nepřenosný zážitek. Neskutečně jemná, skoro až křehká, tajemná muzika, zahraná s nesmírným citem pro detail. Skvostné analogové plochy s chvílemi až žensky jemným vokálem Nicklase Stenemo, vyvolávají pocity, které ve mně žádná jiná kapela nikdy nevzbudila. Něco tak zvláštního a neuchopitelného, něco, co vám nedovolí ani vteřinu uhnout myšlenkami někam jinam, takže vaše soustředěnost je maximální, ale stejně na konci nejste schopni říct, co jste právě zažili. Oni si vás totálně vtáhnou do svého světa a vy nemáte šanci tomu utéct. Což by mě stejně nikdy ani nenapadlo.

Kite

Doporučuji všem, kdo jste zatím neměli možnost Kite vidět a slyšet, pusťte si na YouTube „Kite live Stockholm 2017 fullshow“. Je to stejný koncert jako na Amphi s překvapivě dobrým zvukem. Nadchli mě i skvěle vymyšleným pódiem. Čtyři satelitní paraboly, na kterých byla jednotlivě namapovaná projekce umístěné za nimi a už zmíněné laserové kočky na bocích, dokonale podporovaly prostřední set tří keyboardových opevnění, mezi kterými oba stáli a tudíž když koukali do diváků, měli klávesy z levé i pravé ruky a to vypadalo opravdu božsky. Celá show byla vlastně jednolitá zvuková orgie, se třemi vrcholnými orgasmy v podobě „Up For Life“, „True Colours“ a mojí nejmilovanější „Dance Again“. Už se nemůžu dočkat dalšího koncertu.

KITE

1. Nocturne
2. I Can’t Stand
3. Demons&Shame
4. Count The Days
5. True Colours
6. My Girl And I
7. Laser
8. Up For Life
9. The Rhythm
10. Johny Boy
11. Dance Again

Ihned po posledním švédském tónu jsem sprintoval obsadit dobrý flek před mainstage. Dost mě štvalo, že se mi to kryje s Diorama na lodi, ale to se nedá nic dělat, protože se chystal další apex festivalu. Z kotle vypadli popaři a poněkud vše potemnělo. Na backdropu zářil sextagram s půlměsícem a Reovým okem, všude kolem tajemné runy zahalené hustými mraky mlhy. Začalo odpočítávání – Ten, nine, eight, seven, six, five, four, Fields Of The Nephilim. Sice ještě svítilo slunce, ale s prvním tónem jako kdyby v nebi zhasli a vše se znatelně zpomalilo. Pánové tentokrát nepřišli v kožených kabátech, protože bylo fakt vedro, a nebyli posypaní prachem, což mě dost mrzelo, ale i přes to, to byl gotický sabat hodný králů.

Nejvíc mě baví jejich okázalý nezájem o to, co se děje kolem nich. McCoy se nepodívá celý koncert do lidí a zbytek bandu s ním drží basu. Jim by snad bylo jedno, kdyby před nimi nikdo nestál, protože by si toho ani nevšimli. Víc než tři songy stáli přímo proti McCoyovi na ramenou kamarádů do půl těla svlečení, jenom tetováním Fields pokrytí fanoušci a oni je přísahám ani nezaregistrovali. To není arogance, oni to tak cítí a já jim to žeru. Karl kromě tichého, suchého a závěrečného „thank you“ nikdy nemluví na lidi, což mě naplňuje, nevím proč, skvělým pocitem něčeho výjimečného. To si totiž dovolí málokdo. Nikdy neroztleskává a nikdy jsem ho neviděl se smát. On je signovaný emisar temna. Marilyn Manson je proti němu ubohý bubák pro teen holčičky, ze kterého na kilometry smrdí ten money kalkul. To z Fields nepocítíte ani jednou.

Fields of the Nephilim

Tentokrát se nás nesnažili zabít samými hity, ale playlist byl postaven víc do klidu. Na Mirageho to prý bylo moc pomalé, ale to ani náhodou. Obzvlášť když hrají na stage plné elektrárníků, kteří také potřebují na moment přibrzdit a ne furt dupat dvě stě BPM. Miluji, jak mi při jejich koncertech běží hlavou slova spojená s nimi – mlha, čaroděj Merlin, Hertfordshireská rašeliniště, smrt, klid, temná Anglie, králové… Nejvíc mě rozbili při „Prophecy“ a „Psychonaut“. To se mi fakt chvílemi zastavovalo srdce a pořád jsem měl ovlhlé oči a duši hluboký pocit porozumění. Je to jediná kapela na světě, při jejímž koncertu se cítím mrtvý a je to v pořádku.

FIELDS OF THE NEPHILIM

1. 24th Moment
2. Last Exit for the Lost
3. Moonchild
4. For Her Light
5. At the Gates of Silent Memory
6. Zoon III (Wake World)
7. Prophecy
8. Psychonaut
9. Mourning Sun

Sobota se chýlila ke konci a já utíkal do Theatru na Nachtmahr. Stihl jsem poslední dvě „Mädchen In Uniform“ a závěrečnou „Katharsis“. Co vám mám vykládat, to bylo oproti Fields takové beatové peklo, že mi fakt cukaly oční víčka do rytmu. Obvyklý militantní šraml s klasickými nápisy „war is not answer“, zmítajícími se roštěnkami v uniformách a extatickému výrazu Thomase Rainera. Nijak jsem netruchlil, že to nevidím celé, protože je to pořád stejné a já to už zažil mockrát.

Obdobně to mám s tohodenními hvězdami na závěr. Na mainstage VNV Nation a v Theatru Die Krupps. Na „Kroupách“ bylo tak plno, že jsem v podstatě vždy po jednom songu šel ven na Ronana. Takže z VNV jsem protančil „Sentinel“, „Joy“, Nemesis“, „Illusion“, „Everything“ a božskou „Nova“.  Krupps, kteří přibrali druhého kytaristu, do mě natlačili „Schmutzfabrik“, „To the Hilt“, „Metal Machine Music“, Nazis auf Speed“ a neméně božskou „Fatherland“, která se mi zase vypálila do mozku, a zpíval jsem si jí snad týden. VNV byli rozhodně v pozici headlinera festivalu a podle toho vypadala stage, po které Ronan naběhal minimálně půlmaratón.

Die Krupps

Po šíleném nočním mejdanu na parkovišti u auta se mi ráno moc nechtělo, protože naši noví kamarádi z Belgie a jejich bezedný mrazák s pivem mi dali fakt zabrat. Když vytáhli z auta dudy a týpek perfektně zahrál „Until End of the World“ od Apoptygma Berzerk a v zápětí „Shut up and Swallow“ od Combichrist, kapituloval jsem, odložil Prazdroj a začal se prolejvat Jupilerem a irskou, abych na tom byl stejně. Což se mi podařilo a nad ránem jsem mluvil plynule vlámsky a nebál jsem zacházet až do valonštiny. No umíte si to představit… Díky tomuhle chlastacímu šílenství jsem byl ráno tak mimo, že mi ani moc nevadili Massive Ego, kteří byli zase ukázkově příšerní.

Naštěstí jsem požil skvělý japonský čaj a s daleko čistší hlavou se těšil na Marcuse. Deska je tak nějak o ničem, tak mě dost zajímalo, jak to M.I.N.E. dají naživo. Meyn je showbizem řádně otlučený matador a když se nechal slyšet, že rozjíždí novou kapelu, tak jsem si myslel, že to bude úplně o něčem jiném než Camouflage. Prdlajs, je to v podstatě totožné, pouze zatím bez chronicky známých hitů. Tak proč? Co ho k tomu vedlo? Samotný Marcus nám to vysvětlil. On chce hrát a jezdit koncerty, ale zbytek Kamuflážů už na to kašle. Jsou to už dědci, kterým se nechce z domova. Kdyby Meyn jezdil sám pod hlavičkou Camouflage, musel by jim dát nezanedbatelnou část výdělku a to se mu logicky nechce. Takže si založil svojí kapelu a hraje sice to samé, ale joura tečou do něj. Koncert nebyl nic moc, zvuk jak pro předkapelu a Marcus nijak zázračně neintonoval. Průser to nebyl, ale čekal jsem víc.

Na Stahlmann nadávám pravidelně a nic se nezměnilo. Das Ich jsou koncert od koncertu horší. Nesnesitelný zážitek, odešel jsem po třetím songu, protože mi bylo trapně jako když náhodou přepnu bednu na Výměnu manželek. Je to strašné, kam se dostali. Když si vzpomenu, jak jsem řval blahem, když se mi dostala do ruky deska „Egodram“. Šla z nich čistá hrůza, oni pro mě byli ztělesněním Dantova pekla a teď jsou jak Duo Jamaha. Chápu, že se důchodci baví, ale na to já seru!

Das Ich

Erg s Oscarem a jejich blasfemický projekt Hocico snad už ani zklamat nemůže. Objíždějí planetu s best-of deskou „Spell of the Spider“ a nijak se s tím nemažou. Opět se vrátili k dementním převlekům, což jejich snažení poněkud rozmělňuje, ale jsou to mexické zahnojené widle, tak se není čemu divit. Z Garcíi stříká taková energie, až máte pocit, že má v žilách všechny efedriny světa. Připomíná mi Keitha Flyna z Prodigy, ale ten se na to potřeboval fakt sjet, kdežto Erg jede načisto. Všichni ty pecky zpaměti známe, takže kotel pod pódiem se rozlezl až za zvukaře a je fakt, že měli tanečně asi nejzuřivější fanoušky. Mám je strašně rád, skoro všechno od nich mě baví, ale asi nikoho nepřekvapí, že jsem opět čekal, až se ozve ten über synťák ve „Forgotten Tears“. To je extáze! A ten refrén! „When i look for answers, I just find this, I realize we’re forgotten tears, I hope thein God never find us“. S Hocico se nedá minout.

HOCICO

1. intro
2. Relentless
3. Sex Sick
4. In the Name of Violence
5. No One Gets Out Alive
6. Bite Me!
7. I Abomination
8. Heart attack
9. Poltergeist
10. Dead Trust
11. Forgotten Tears

Fakt jsem potřeboval přibrzdit a na to jsou nejlepší Merciful Nuns. Sestrologové na mě plivou, že je to trapná kopírka Sisters Of Mercy, ale já na to seru a Nuns velmi oblibuji. Oni prostě hrají tak, jak bych si přál, aby hráli Eldritchovci. Atraud Seth je výborná kopie Andrewa a díky Nuns jsem se dostal k jeho primárnímu projektu The Garden of Delight. Jawa Seth sice nedosahuje gothičnosti Patricie Morrison, ale je nepochybně lepší basistka a je to slyšet. Letos vydali nové cd „A-U-M“ a zase se jim nepodařilo složit žádný tutový hit, kterým jejich vzory vládnou. Prostě se opět žádný „Dominion“ nekoná. Ale to nic nemění na tom, že jejich vystoupení je themný „First and Last and Always“ a vůbec není znát, že nejsou z Anglie, ale z Reichu.

Venku hráli heavymetaloví Combichrist a já byl zase tak strašně nasranej. Už vás s tím nechci obtěžovat, protože o tom píšu vždycky. Ale proč? Proč si to Andy udělal? Proč jsi nám vzal tu electro-industriální bestialitu a drhneš tyhle stokrát ohrané riffy na Marshally? Fuck Off! Jdu okamžitě jinam. Nesmírně jsem se těšil na Apoptygma Berzerk, ale ke svému strašlivému vzteku jsem zjistil, že z nich neuslyším ani prd, protože se musím přepravit na loď, na jiný vrchol fesťáku. Chápu, že se při třech pódiích občas stane, že se show navzájem kryjí, ale vzít mi Apoptygmyčku, to neměli dělat. Navíc tak, že jsem neviděl ani jednu pecku! Truchlím ještě teď, ale opravdu se to nedalo jinak vyřešit, protože….

Combichrist

…na lodi začínají islandští Legend. Dá se říct, že kvůli nim a kapele po nich jsem na Amphi letos jel. Jejich první deska „Fearless“ mi vyrazila dech. Jejich loňský koncert na E-Werk byl pro mě jak zjevení. Nephilimova věta po WGT – „nejlepší koncert co jsem viděl a slyšel“. Souhlasím, já se nebojím napsat, že jejich tour 2016 byl jeden z největších zážitků forever. „Fearless“ je pro mě deska formátu „A Momentary Lapse Of Reason“ od Pink Floyd. Geniálně napsané, zkomponované, nahrané a až neuvěřitelně kvalitně přednesené live. Pánové Krummi, Halldor, Frosti a nový člen, kytarista Bjarni, začali loni v Reykjavíku skládat novou desku „Midnight Champion“, které jsme se až na pár ukázek ještě nedočkali. Ale na rovinu říkám, že to co jsem zatím slyšet mohl, nedosahuje kvality prvotiny.

Jsem megaloman a miluji monstrózní začátky a právě tady je první malý problém. „Midnight Champion“ je sice dobrá pecka, ale ve srovnání s „Amazon War“, která otevírala loňské tour, je to čajíček. Všech pět pecek z první desky hrálo neskonale lépe a zajímavěji než nové songy, což pro mě bylo poněkud zklamáním. Nechci, aby to vypadalo, že jsem chronický nespokojenec, ale fakt ty nový kusy nehrají jako zbytek. „Sister“, „City“, Runaway Train“, „Violence“, i „Benjamite Bloodline“ jsou zřejmě absolutně nepřekonatelné hity. Je možné, že po releasu budu novou desku adorovat stejně jako první, ale teď už tomu tolik nevěřím. Nechci, aby to vyznělo, že se mi to nelíbilo. Samozřejmě to byla opět špička, ale když srovnávat můžu, prostě to dělám a holt to bylo bez nových songů lepší.

LEGEND

1. Midnight Champion
2. Virgin
3. Sister
4. City
5. Runaway Train
6. Violence
7. Children of the Elements
8. Benjamite Bloodline

Další lásku, kterou jsem musel plně vynechat, byla Elena a její Kirlian Camera. Jasně, že jsem fňukal a nechtělo se mi, ale v Theatru mělo začít něco, co jsem ani nedoufal, že by se někdy live jelo. Projekt člověka, který si za poslední deset let vybudoval postavení electro königa a DJ legendy. „Meine Damen und Herren, bitte wilkomen letzte Auffürung“ – Daniel Myer Project! Rovnou vám říkám, že to bylo dokonalé! Všichni, kdo Daniela uznáváte jako já, plačte, že jste tu nebyli. Terezo, ty bys umřela štěstím! Za velkým pultem stáli španělský DJ Albert Code, VJ Grobkorn a imperátor Daniel Myer. Už při prvním tónu intra, do mě kopal Prdy a hulákal: „Teď, teď ti říkám, že to přijde, teď se poserem!“ A taky jo. Myerův až obsesivně dokonalý a hlasitý zvuk, špičkové hadwareové vybavení, vlastní zvukař včetně pultů, vlastní světla i lighter, dokonce osobní stage technik, ale hlavně skupina nadržených šesti zpěváků převážně zvučných jmen.

Po prvním fláku od Architect, který si obhospodařil Daniel sám, přichází na poslední refrén následujícího „Lightbringer“ Eskil Simonsson (Covenant). Já už od toho momentu jenom skákal a byl šťastnej jak blecha. Eskil zcela bez chyby se svým hlubokohlasým a klidným přednesem, zapěl „Input Error“ od Haujobb a jeho vlastní „Sound Mirror“. Paráda! Další hraje trojice pecek od DSTR, kterou přišel podpořit zpěvem Sven Friedrich (Solar Fake, Zeraphine). Ten byl společně s Thomasem Tulpem o něco slabší než ostatní, ale ono se není čemu divit, protože po krátkém prologu dorazil ten, o kom jsem si nechal zdát.

Daniel Myer Project

Žijící fosílie, chodící reklama na EBM, praotec stylu a jedna z nejdůležitějších postav světové elektroscény – Jean Luc De Meyer (Front 242). Ve své oblíbené kombinéze do nás napral neskutečně temnou „God“, stroba zabíjely a já vytřeštěně zíral. Fuuu a potom se to stalo. Pro mě rozhodně nej song posledních deseti let. Zcela úchvatná pecka, kterou Daniel uvedl slovy: „Poprvé a možná naposledy vám zahrajeme We Must Wait“. Orgasmus při prvním sexu nebyl tak boží, jako tohle! Měl jsem pocit, že nestojím ve zvuku, ale že jsem zvuk sám. Myer a De Meyer mi splnili největší hudební přání. Absolutně narvaný Theater proměnil každý refrén ve stadiónový chorál. Jen Luc se usmíval a vypadal šťastný jako my. Zcela nepřenosný moment.

S Prdym jsme na sebe jen koukali, neschopní slova. Další dvě pecky jsme jen oddychovali a čekali, co bude. Po „The Noise Institute“, kterou zase vysekl Daniel, zůstaly Haujobbí synťáky v permanenci a Boris May (Klangstabil) podpořil „Dead Market“. V podstatě už jsem si nedokázal představit, co by ještě mohlo nastat. Kdo jste kdy viděli Klangstabil, tak chápete, že „Math&Emotion“ byla takovej nářez, že když utichl poslední tón, tak jsem byl zralý na injekci adrenalinu do srdce. Lapal jsem po zbytcích vzduchu v sále a přímo do huby jsem dostal coverem od Sisters Of Mercy „Luctretia my Reflection“ v Myerově podání… z toho už si nepamatuji nic, pardon. To už moje mozkové centrum štěstí vybouchlo a duševně omdlel! Ani ten Andy La Plegua (Combichrist) už mě nedokázal probrat a nutno podotknout, že mu to šlo. Bylo to epické, každá pecka jiná, tolik různých zpěváků a přitom to drželo pohromadě jako máloco.  

DANIEL MYER PROJECT

1. intro
2. ARCHITECT – For You /Daniel/
3. COVENANT – Lightbringer (Amphi version) /Daniel, Eskil/
4. HAUJOBB – Input Error (The Horrorist remix) /Eskil/
5. COVENANT – Sound Mirror (2017 remix) /Eskil/
6. DSTR – Friend Of Poe /Daniel/
7. DSTR – Leaving Ground /Sven/
8. DSTR – Bird Of Prey /Sven/
9. short interlude
10. JEAN LUC DE MEYER – God /Jean Luc/
11. HAUJOBB – We Must Wait /Jean Luc/
12. THOMAS TULPE – Ich Bin Ein Grufti (Haujobb remix) /Tomas/
13. HAUJOBB – The Noise Institute /Daniel/
14. HAUJOBB – Dead Market /Daniel, Boris/
15. KLANGSTABIL – Math&Emotion (Amphi remix) /Boris/
16. DSTR – Lucretia My Reflection (The Sisters Of Mercy cover) /Daniel/
17. COMBICHRIST – Evil In Me (Amphi remix) /Andy/

Jsem přešťastný! Dostal jsem, pro co jsem přijel. Pořadí je jasné. Absolutně zvítězil Daniel Myer Project a Kite. V těsném závěsu Legend a Fields Of The Nephilim a top five zakončuje Hocico. Byl to skvělý ročník a jsem moc zvědavý, jestli ho ještě něco překoná…

Fotky najdete v naší galerii.

mohlo by vás také zajímat

Report z Amphi 2024 – neděle

Report z Amphi 2024 – pátek, sobota

Soupiska Amphi Festivalu je kompletní

Amphi Festival představil další vystupující na příští rok