Pavel Skořepa | 24.11.2022 12:43

Ani tentokrát jsme nechyběli na svátku všech milovníků hororu ve všech jeho formách. S menším zpožděním, ale o to důkladněji svoje dojmy sepsal jeden z účinkujících a autorů - Pavel Skořepa. Díky za to.

Začalo se takové melancholicky ubulené ráno 22. října roku 2022, které svými slzami jen dávalo předzvěst nadcházející nejvýznamnější hororové události roku! HorrorCon ve své největší slávě se šťastnou sedmičkou ve svém pořadí a navíc v nových prostorech klubu Kotelna se rodil na svět. Krom změny prostředí, které festivalu hororu ve všech jeho formách rozhodně v konečném důsledku prospělo, přišla ještě jedna logická novinka, a to zavedení vstupného. I já si v předprodeji koupil lístek za lidové dvě stovky, což jsem vlastně ani jako vystupující nemusel, ovšem v rámci solidarity s organizátory a schválení tohoto kroku, jsem svou troškou přispěl na chod celé akce.

S mírným spánkovým deficitem po dvou nočních dvanáctkách jsem se vydal na epickou cestu z Berouna autobusem na Motol, abych z konečné metra Nemocnice Motol dojel na konečnou Depa Hostivař, odkud to již nebylo o mnoho víc kroků do klubu. Akorát jsem si stihl udělat selfie s poutačem před vchodem, kdy mě odchytl Diuk s Kirou Bulat z Kikimora Team a jako šerpu mě využili k nádeničině spočívající v odnesení jedné jejich krabice. No nechal jsem se. Aspoň jsem prošel ve skupině a nemusel spekulovat nad tím, jak se dostat do pro návštěvníky ještě zavřených prostor a v klidu si je prohlédnout.

Co je v tomto klubu rozhodně nejzajímavějším jsou pevně zabudovaná Zvracítka na záchodech, nejen na pánských, nýbrž i dámských, jak jsem posléze vyrozuměl. Ne, že bych se přesvědčoval na vlastní oči a lezl na dámy. A to i se stříbrnými naleštěnými madly po stranách, se vše vysvětlujícím několikabodovým stručným návodem na případné užití. Další velmi příjemnou a zajímavou vychytávkou jsou číslované pagery k objednaným jídlům, kdy základem výběrového menu byla k zvláštní příležitosti uvařená hororová bramborově houbová polévka. Tu jsem si pravda nedal, ale podle reakce Kristinky Haidingerové byla super.

Po stěnách přízemí byly rozvěšené obrazy ku příležitosti vernisáže umělců vizuálního ztvárnění hororu Aničky Chlapcové a Jakuba N. Ruska. Tyto obrazy dotvářely velmi příjemné prostředí s vyobrazovanou sálající temnotou na plátnech znázorňujících vidění světa jejich tvůrci a tím přirozeně ztmavovaly jinak příliš světlý prostor.

Přivítal jsem se s lidmi, kteří se chtěli přivítal se mnou, narychlo ještě s krabicí v ruce. Hned u vstupu se začínaly vybalovat knihy od Nakladatelství Golden Dog Martina Štefka a Carcosy Milana Žáčka. Za nimi byl prostor mnoha stolů a podlouhlého baru po pravé straně, kde se měl odehrávat největší srocování návštěvníků s autory, s čímž ovšem ještě předbíhám. Zajímavostí je, že funkce hlavního prodejce titulů Golden Dogu se zhostil Honza Vojtíšek.

Následně jsem si prošel prostor chodby se záchody, vystoupal stále ještě s krabicí po schodech a po jejím odložení se mohl pokochat místností s názvem Tržiště, které vznikalo. Hned vedle se nacházela místnost s názvem Mučírrna, kde se měl v pozdějších hodinách odehrávat i křest mých Skořápek. V tržišti si své prodejní stolky hájili Kikimora team, Zdeněk Svoboda se svými skvělými hororově laděnými výrobky. Obzvlášť ta jeho LeMarchandova krychle stála za hřích nákupu. Ale jelikož se znám, domluvil jsem se s ním, aby mi jednu schoval na prosinec. To ani nemluvě o jeho blikajících vetřelčích vajíčkách, Cthulhu či v pryskyřici zalitých Facehuggerech.

Dále tam mělo stoleček nakladatelství Medusa Romana Tilcera s jeho příjemně milou ženou. S ním jsem potom měl i nějaké organizační jednání, o tom však až později. Naposled tam přispěchala talentovaná šperkařka Otmílie se svými krásnými, bohužel pro mne čistě ženskými šperky a svíčkami zakrvácených torz lidských těl. V místnosti Tržiště byly ty nejnádhernější ukázky hororového merche, kdy by si člověk musel vzít v bance otevřený úvěr, pokud by si chtěl koupit vše, co se mu zalíbilo. Podle mého skromného názoru všemu dominovaly úžasné ručně háčkované oči a malí černí netopýři od Kiry Bulat.

Málem bych zapomněl zmínit, a to by byla věčná škoda, že v horních prostorách se naproti Mučírně ještě nacházela místnost situovaná jako ordinace šíleného gynekologa vyzdobená latexovými odlitky různých částí těl z dílny Ex Inferi Pavla Jelínka alias kapitána Spauldiga, který ač nemohl dorazit osobně, alespoň takto mohl být součástí i letošního HorrorConu.

To už se ovšem blížil čas zahájení, před nímž se dalo ještě seznámit s nejdůležitější místností a to venkovní kuřárnou, kde jsem trávil asi nejvíce času mezi jednotlivými částmi programu, které mě osobně nejvíce zajímaly.

Neodpustím si malou vsuvku. Jak už to s takovým organizováním akcí bývá, vypadlo několik klíčových účastníků, kdy geniální uvaděč Mircea Dan Duta, který měl mít na starost moderování se dvěma svými vlastními vstupy Poezie neposlušná I &II v místnosti Mučírny, skončil kdesi v Turecku z důvodů stávkujících rumunských státních aerolinií. Roman Bílek pro změnu z docela vážných zdravotních důvodů v tu dobu ležel v nemocnici a tak se nemohl zúčastnit křtu svého duševního dítka první české bizarro fiction antologie Bizarropolis, o čemž bude ještě řeč později. Posledním odpadlíkem z programu na nejposlednější nemožnou chvíli byl Ivo Fencl, opět ze zdravotních důvodů. Zlý vir jej dostal do svých nevybíravých spárů. Konec vsuvky.

Úvodních slov se chopila Kristina Haidingerová spolu s Jiřím Sivokem, který se následně chopil mikrofonu jakožto moderátorského žezla hlavního prostoru v přízemí, kterým byl roh ohraničený množstvím pohodlných gaučů a olbřímích křesel, kde následně proběhly dva křty po sobě. Ludmila Svozilová zde křtila svou novinku Zemři, Kaine: Svatyně, po níž se Jirka chopil rozlévání vína a tvářil se u toho jako spokojený sommelier z hotelu Družba. Posvátné role kmotry se zde ujala spisovatelka Veronika Fiedlerová, aby následně přesedlala do role moderátorky dalšího křtu knihy Líp už bylo a vyzpovídala jejího autora Jiřího Sivoka, čímž si alespoň na jeden bod programu od moderování odpočinul a prodělal nekompromisní výslech spolu s kmotrem Mírou Pechem.

To už v hořejší Mučírně Lucie Lukačovičová mluvila o stvůrách jižního Španělska. Po jejím poutavém vyprávění byl puštěn polozapomenutý klenot Československé kinematografie, hororově laděné filmové zpracování Gogolovy novely Podobizna z roku 1947, který běžel opakovaně až do dalšího programu a to promítání absolventského filmu Odraz a navazující besedy s tvůrci Markem Labajem a Tadeášem Zajacem.

Nechal jsem si to ujít i s vyhlášením vítězů povídkové soutěže O krvavý brk, protože jsem se na kuřárně těšil na blížící se hlavní křest celého festivalu a to knihy Bizarropolis, vycházející v edici HorrorConu a vydanou Carcosou manželů Žáčkových pod svou Edicí Club Bizarro, svazek 7. Sešli se skoro všichni autoři, až na již zmíněného Romana Bílka a také jednoho z nejhlavnějších duchovních otců zakladatelů bizarro fiction žánru Carltona Mellicka III, který si z Oregonu do Prahy opravdu neodskočil, smůla pro něj, že? Všichni byli křížově vyslýcháni Jirkou Sivokem, který si toto rožnění náramně užíval. Odpovědím na otázky, které kladl, se však nevyhnul ani on sám. Kmotrou knihy se nestal nikdo menší než úžasná víla české fantastiky Františka Vrbenská, která hned na začátku měla krásný proslov, ve kterém i Romana Bílka vzpomínala, aby i všichni autoři podepsali jeden výtisk přímo pro něj a měl i hmotnou památku, když už se on této slavnostní chvíle nemohl účastnit. Následně knihu pokřtila růžovým lubrikačním gelem, asi aby vchod Bizarropolis na tento svět byl o to hladší a mazlavější.

Jmenovat všechny přispívající autory je podle mě zbytečně, každý si jejich jména může dohledat v knize samotné, ovšem jeden postřeh bych ještě mohl k tomuto titulu zmínit. Když byli všichni představováni, zjistilo se, že se zde sešli i dva Doležalové. Ti okamžitě hlasitě dávali na vědomí, že u nich nejde o žádnou pokrevní spřízněnost, ovšem už nevysvětlili, proč si sedli na jeden gauč hned vedle sebe.

Následovalo představení se Kikimora Teamu přítomným hororovým nadšencům, kterého se zhostili Diuk a Kira Bulat. To mi opět uniklo, neboť už se blížil čas pro mne osobně nejdůležitější části programu a to historicky prvního křtu mé nové, ovšem aby se to nepletlo tak v pořadí druhé knihy s názvem Jedno sto skořápek. Takže bylo potřeba dořešit podobu samotného křtu s vydavatelkou Rosanou Zvelebilovou a kmotrem, kterým neměl být nikdo menší než právě Roman Tilcer z Medusy, který v již před nějakým tím měsícem vyhlášeném předprodeji byl tak akční, že získal hned první číslovaný výtisk, takže přímo 1/100.

A jak už to taky bývá pravidlem, bylo docela problém se zorganizovat, neb se v tu chvíli měl každý potřebu někam rozprchnout za neodkladnými záležitostmi. Tak jsme s Rosanou alespoň na stolečku před Mučírnou vyložili knižní tituly jejího Nakladatelství Canc a hrubě načrtli organizační plán. To samé jsem domluvil s velitelem místnosti, kterému tímto vzešla budoucí potřeba košťátka s lopatkou. Křest zahájila Rosana svými cancy, v nichž shrnula prvotní reakce na rukopis Skořápek, kdy si poprskala monitor při letmém nahlédnutí, aby následně přečetla jednu svou oblíbenou drabbli z knihy a předala štafetu i s knihou mně a mým cancům. Když jsem vypovídal jak jsem se k literárnímu útvaru drabble vlastně dostal a proč právě skořápky, ještě jsem poděkoval Františce Vrbenské za jí vymyšlené krásné přirovnání, že Jedno sto skořápek je jako Hrůzostrašná bonboniéra. Poté jsem přečetl svou oblíbenou drabbli a předal knihu jejímu kmotrovi Romanovi Tilcerovi. Ten pro změnu svými cancy zavzpomínal na naše seznámení na loňském ročníku HorrorConu a jak ho má tvorba zaujala, aby následně zmínil, že když jsme řešili čím vlastně budeme křtít, byla volba vlastně úplně jasná, neboť nadrcené skořápky se úplně nabízely. Romanovi ležel na srdci původ oněch skořápek, tak jsem jej ujistil, že se jednalo o Pohodová vejce z podestýlky, tudíž v rámci možností od šťastných slepiček. To už přečetl svou oblíbenou drabbli a mohli jsme jít na věc. Já i Rosana jsme chytli knihu a Roman začal zodpovědně sypat. Na podlaze po nás zůstal opravdu řádný nepořádek. Co bylo hlavní, že se na křtu lidé upřímně bavili a srdečně tleskali a několik si jich hned po jeho skončení přišlo knihu koupit. Úplně prvním byl František Adamec jinak známý jako kapitán Silver či Morový doktor. To se muselo ocenit! Za toto své prvenství dostal přímo tu posypanou.

Po vybavení prodeje a zapsání věnování do zakoupených knih, už nastupoval Roman Tilcer se svým okénkem představení autorek vydaných pod hlavičkou Medusy, s puštěním jejich videí pro české čtenáře. Následné poodhalil plány do příštího roku, čehož už jsem se účastnil jen chvíli, neb o sobě pomalu dávala vědět moje žízeň a nemilosrdně se blížící beseda s hlavním zahraničním hostem, finským hororovým spisovatelem Marko Hautalou. Své dotazy kladla Kristina Haidingerová a simultánního překladu se více než skvěle chopil David Hálek. Pokaždé když v přívalu autorovy angličtiny zaznělo nějaké jadrné finské slovo, vyvolávalo to bouřlivé reakce v publiku a smích s potleskem dávaly jasně najevo, že je tato debata nejen zajímavá, nýbrž i zábavná zároveň. Ani jsem si neuvědomil jak ten čas příjemně plynul, když najednou bylo po besedě a já stál nastartovaný se všemi třemi česky vydanými knihami k podpisu. Abych se nějak Markovi revanšoval, dal jsem mu alespoň placku s motivem obálky Skořápek, kterých jsem za ten den rozdal opravdu nemálo.

S postupujícím časem přišla v Mučírně na přetřes hmyzí erotika. Honza Vojtíšek přečetl i úryvek z novely Kristiny Haidingerové V rozkvětu, aby připravil půdu pro její povídání o sexuálních praktikách a choutkách ze života příslušníků rozmanité hmyzí říše.

Poté nastalo opravdové Peklo na Zemi, zhmotněné obsáhlým celkem básníků a spisovatelů uměleckého uskupení Infernalismu, kteří svou temnou tvorbou dali všem zájemcům pocítit své vidění Pekla v reálném světě. Ostatně i Anna Chlapcová je jeho členkou.

To já už venku na kuřárně čekal, než započne koncert Hieros Gamos, na který jsem se těšil už od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že na letošním ročníku budou hrát. I když s sebou nepřivezli žádné spanilé performerky, vůbec to nevadilo a energií nabitý koncert Dark wave hudby si přišel vychutnat i Marko Hautala se svou manželkou. Přivolal ho temný hlas Gudrun Flower podmalovaný elektronickými klávesami, za kterými stáli iNOVA a 677, pochopitelně každý za svými.

Z koncertu jsem šel jako omámený skvělým a hutným prožitkem opět na kuřárnu s úplně čerstvým pivem. Abych se trochu zchladil. Jen jsem si sedl, jednou se napil a ubalil si cigaretu, přiřítila se Gudrunka, jestli bychom jí nepomohli s věcmi do auta. Tak několik z nás v čele se Silverem se vydalo učinit dobrý skutek, jen bylo to trošku předčasné. 677 teprve jen rozpojoval a uklízel aparaturu z pódia do pouzder. Vydal jsem se tedy zpět na kuřárnu, kdy jsem se stal svědkem uměleckého socialistického znárodňování v praxi. Kristinka Haidingerová si balila z mého tabáku na mé baličce pochopitelně i za použití mých papírků i filtrů a fotograf Jiří Šeda třímal pevně v ruce to moje skoro nedotčené pivo.

Na přetřes přišlo co dál s programem. Za nějakou půl hodinu měla proběhnout Cirkus show uskupení Inside Out, které se nakonec posunulo se začátkem alespoň o čtvrt hodiny dříve. Tudíž už byl opět čas se zvedat, aby mi toto vystoupení neuniklo. A opravdu se bylo na co dívat! To spojení vizuálu tanečních pohybů s hudbou úplně čpělo emocemi. Dalo by se dokonce říct, že z toho tanečního představení emoce doslova cákaly všude kolem.

A já věděl, že po tomto zážitku už nejsem po celém dni schopný pojmout ani vidět už nic jiného. Ještě se mi podařilo trošku provinile rozloučit s Hieros Gamos, když už jsem jim nepomohl s věcmi do auta a Gudrunce tímto ještě jednou děkuji za nové tričko Ľahké Múzy, které mi přivezla i s plackou a já jí na oplátku daroval jeden výtisk Skořápek i s věnováním a pochopitelně taky s plackou.

Ostatně těch výtisků jsem měl plnou igelitku, s kterou jsem se následně po rozloučení Kristinkou, Tislavem a dalšími, kteří byli poblíž, vydal na poslední večerní metro a následně posledním autobusem do Berouna. Sice unavený, ale šťastný z krásně a podnětně stráveného sobotního dne a večera.

Kino pro dospělé jsem už přenechal jiným, možná i dospělejším, než jsem já sám.

Text: Pavel Skořepa,
Foto: Jiří Šeda, Lukáš Loužecký, Jakub Jesenský.