Nebožka | 10.08.2015 12:09

Nebožka pro nás napsala článek o historii velmi silné švédské postpunkové scény. Povinnost pro všechny milovníky neotřelých kapel!

Většina lidských bytostí v mém okolí má stále pocit, že mezi pojmy severská hudba a metalem existuje rovnítko. Není se čemu divit – hlasitá kytarová hudba si zvlášť v Česku vybudovala silnou fanouškovskou základnu. Severská hudení scéna toho ale obsahuje daleko víc než jen kapely typu Sabaton, potažmo ABBA. Pokud jste snad také podléhali tomu dojmu, nechte se z omylu vyvést...!

Švédská postpunková scéna má za sebou přibližně takovou hudební historii jako kdekterá jiná z takových na světě. Podobně jako ve Velké Británii bylo i ve Švédsku v sedmdesátých, potažmo osmdesátých letech cítit ve vzduchu jakési společenské napětí. O něco později se bouřlivě diskutovalo o možné jaderné válce.

Každý stát má pravděpodobně svoji vlastní variaci na Sex Pistols, kapelu naštvaných mladých mužů, a nejinak tomu bylo ve švédské zemi. To, co bylo tehdy v kurzu a co se zapsalo do hudebních dějin, se skoro nabízí nazvat svatou trojicí. Tvořily ji tři bandy – Ebba Grön, Cortex a Imperiet.

Imperiet

V roce 1977 se na alternativní scéně vynořili tři rozcuchaní mladíci. Svoji kapelu pojmenovali provokativně Ebba Grön. Operace Ebba Grön je totiž ve švédské historii známá jako heslo v době, kdy terorista Norbert Kröcher plánoval unést tehdejší ministryni Annu-Gretu Leijon. Až bude operace provedena a živel zkrocen, měla se akce uzavřít heslem Ebba Grön. Že Ebba Grön nedrnkala zrovna veselé hospodské písničky, je už nejspíš zřejmé. Kapela dodnes patří mezi nejkultovnější jména švédské alternativní hudby a snad nejcitovanější místní punk, ale v mezinárodním měřítku nijak originálním zvukem nebo filosofií nevynikala. Důležité je ovšem jméno jednoho z členů skupiny, a to je Joakim Thåström. Ten totiž bude mít vliv na další vývoj postpunku ve Švédsku.

Jak už tomu tak bývá, Ebba Grön se jednoho dne dovztekala a Thåström cítil potřebu posunout se hudebně dál. A tak vznikla legendární kapela Imperiet, zpočátku tvořící pod jménem Rymdimperiet. Na rozdíl od Ebby je už z její vizáže patrné, že půjde hlouběji a vrhne se trochu jinou cestou, do poněkud temnějších vod. Skladby jako "CC Cowboys", "Blå himlen blues" nebo "Du ska vara president" stále ještě nezapadly a i když se Thåström později vrhnul na sólovou dráhu, pořád se vrací ke svým starým hitům. Imperiet se dnes dá bez okolků označit jako jeden z prvních švédských postpunků vůbec, přestože se v textech stále ještě objevují různé politické narážky a je slyšet, z jakého podhoubí kapela asi vzešla. Pokud tedy máte rádi lehce rošťácké, a přesto líbivé osmdesátkové kytary, je tu jistá šance, že by vám Imperiet mohli padnout do ucha.

Imperiet – CC Cowboys

V osmdesátých letech se zdá být švédská postpunková scéna poměrně živá. Jednak řádili Cortex, které tehdy za postpunk z nějakého důvodu moc nepovažovali, a tahle škatulka přišla až později. V roce 1981 vydali desku "Spinal Injuries", obsahující kromě jiného i jejich nesmrtelný hit "The Freaks". Relativně nedávno bylo toto album v Sonic Magazine označeno za 50. nejlepší švédskou desku. Bez zajímavosti není ani, že song "The Freaks" zazněl ve filmu Tjenare kungen!. To je mimochodem roztomilý exkurz do toho, jak asi vypadala punková scéna v Göteborgu – hodně Cortex a Ebby Grön v Errols (což byl takový místní CBGB).

Sem tam se objevily gothicrockové ozvěny jako třeba Sator Codex. Ti vydali pouze jednu desku s krásně apokalyptickým bootlegem "Wanna start a fire?", což hezky koresponduje s tehdejší společenskou náladou. Raná tvorba Sator Codex se nemusí ve srovnání s britskými gothicrockovými kapelami vůbec stydět a je z nich cítit i cosi z tolik omílaných Sisters of Mercy nebo i pozdějších Ex-Voto. Většího úspěchu dosáhli později jako hardrocková smečka.

Sator Codex – Leech

Také jejich ostatní současníci, jako byli třeba Dansdepartement, Ståålfågel, Dom dummaste, Kitchen and the Plastic Spoons, Brända barn nebo Lustans Lakejer, většinou ještě hledají svoji image a nemají jasný rukopis. Inspirují se, jak jinak, Joy Division, Davidem Bowie, Sisters of Mercy anebo hrají jako druhořadá Ebba Grön, jak se jednou vyjádřil Johan Kinde, zpěvák Lustans Lakejer...Velká část těchto hudebních skupin se později najde až v synthové tvorbě. Kopírování hudebních ikon je zkrátka přestane naplňovat a oni pocítí potřebu hrát „punk na syntetizéry“.

Není výjimkou, že tyto kapely zpívají ve svém mateřském jazyce, což se později ukáže být tak trochu překážkou pro případnou hudební invazi do světa. Většina posluchačů by švédštině zkrátka nerozuměla. Kromě toho tehdy platilo, že pokud nějaká britská kapela směla hrát ve Švédsku, požadovalo se, aby potom výměnou i švédská kapela mohla hrát v Británii. Už jenom z tohoto úhlu pohledu je pochopitelné, proč u kapel, kterým se povedlo prorazit, nastal jazykový obrat k angličtině.

Jedním z takových případů jsou dnes poměrně známí The Leather Nun. Pod tímto názvem taky vydali svoji patrně nejznámější desku "Lust Games" u labelu Industrial Records. The Leather Nun si prošli několika hudebními stádii, od punku až po industriální zvuky, než zakotvili u příjemného alternativního rocku – koneckonců už "Lust Games" se nesou v takovém lehčím duchu. Mimochodem, pokud vás vždycky zajímalo, jak by asi zněla ABBA, kdyby si ji vzali do parády The Sisters of Mercy, radujte se. The Leather Nun to nejspíš zajímalo taky, a tak si "Gimme gimme gimme" předělali k obrazu svému.

Leather Nun – Gimme gimme

Synth se vine severskou hudbou jako červená nit. Severský postpunk má obvykle lehce mrazivý zvuk, čemuž možná napomáhá právě kouzelná skříňka, bez které se neobejde celá řádka dnešních interpretů. A jestliže postpunková scéna na konci století poněkud ztrácela dech, poslední roky svědčí o opaku.

Před sedmi roky se na scénu vrátila jedna z nejzásadnějších kapel přelomu sedmdesátých a osmdesátých let – Commando M Pigg, jméno v našich končinách téměř neznámé, ve švédských hudebních magazínech označované jako nejdiskutovanější kapela švédské nové vlny. Tahle sestava v čele s Evou Sonesson, jejíž hlas místy připomíná skeletí Anne Marii Hurst, se objevila ve správnou chvíli. Scéna prahla po silných tónech, přístupných kytarách, a to kapela se svými avantagardními švédskými texty splňovala, ačkoliv se svojí pozdější tvorbou posunula trochu jinam. Po nějaké době ale přišly rodinné záležitosti, členové kapely se usadili a teprve roku 2008 se vrátili zpět na scénu a znovu aktivně hrají. Soudě podle záznamů jim kariérní pauza na dravosti vůbec neubrala a recenzenti se vcelku shodují, že nové album "När dom dumma har fest", které vyšlo letos v dubnu, zní jako staré dobré Commando.

V současnosti se v souvislosti s postpunkem hodně mluví o hlavním švédském městě Stockholmu.

Zdá se, že se začíná stávat novým hudebním centrem, podobně jako ještě před pár lety bylo Malmö a přilehlé polnosti synonymem pro výše zmiňovaný synth. Švédská metropole má dobře nakročeno k tomu, aby se z ní jednou stala opravdová líheň originálních následovníků Iana Curtise a spol.

Odtamtud ostatně pochází i Holograms, poměrně mladá záležitost, která se dnes dá považovat za synomum moderního švédského postpunku. Ačkoliv se sami Holograms tváří, že vlastně ani moc neví, co to má být za žánr a jestli ho vůbec hrají, posluchači jsou poměrně jednotného názoru a přirovnávají je často k Joy Division. Někomu zase připomínají Wire. Rádi využívají různé ambientní prvky, takže jejich hudba má ve srovnání s předchůdci o něco hlukovější a znepokojivější atmosféru. Vydání stejnojmenné desky Holograms slibovalo pořádný vítr na scéně a následující "Forever", do nějž obtiskli svoje pocity z náběhu na uměleckou kariéru, jenom potvrdilo prvotní domněnky. Chlapci do toho zkrátka po vydání první desky a úspěšném turné po Americe praštili naplno, skončili s prací a doufají, že se hudbou uživí.

Holograms – Fever

Těsně v závěsu za Holograms jsou The Exploding Boy, které jste letos mohli vidět naživo na Wave Gotik Treffen. Nadějná kapela se ve Švédsku řadí mezi nejsledovanější svého žánru. V jednom z rozhovorů se svěřili, že velkou inspirací jim jsou kulty jako Adam and the Ants, The Cure, Duran Duran nebo The Charlatans. A koneckonců, prý pochází z temného chladného severu, a to se prý na jejich tvorbě musí taky nutně projevit. Hudba The Exploding Boy se nese ve znamení melancholických tónů ve zvuků i hlase, s ryze postpunkovými texty, introspektivními, vesměs apolitickými. Jejich melodie jsou v nejlepším slova smyslu líbivé, takže si lze právě kvůli této jejich hudební přístupnosti představit, že mohou zaujmout rozmanité publikum. Prý chtěli vyplnit mezeru, která vznikla mezi gotickou hudbou a indie popem. Výsledná kombinace je velmi příjemně výbušná.

Na třetí pomyslnou příčku hned za stockholmské melancholiky posaďme ještě ne tak známé Ra z jihošvédského Malmö. Na první poslech mohou snad připomenout i tolik skloňované Holograms. Možná hrají jen trochu ponuřejší a temnější hudbu se znatelným vlivem The Cult, Depeche Mode a protopunkových seveřanů Iceage. Svoje první album prošpikované neúprosně se drolícími postpunkovitostmi vydali teprve letos v březnu, ale soudě podle nadšených reakcí se máme ještě na co těšit!

Ra – Bloodline

A pokud milujete podivnosti, pak nezbývá než se uchýlit k Diskoteket, jejichž zvuk se od dříve zmiňovaných interpretů podstatně liší. Spojuje v sobě totiž postpunkové tóny s oldschoolovou elektronikou, až má chvílemi člověk pocit, že skutečně poslouchá disko. Jednu ze svých nejnovějších písní "Slit ut ditt hjärta" navíc zabalili do téměř švankmajerovské estetiky.

To, co z toho vzniká, pak výborně popisuje komentář jednoho z posluchačů, který píše, že Diskoteket pocházejí z vesmíru, kde Stephen Morris a Peter Hook nikdy nezaložili New Order, ale rozhodli se stát rytmickou sekcí Bauhaus. Anna-Marie Andersson má navíc výrazný, naléhavý vokál, jehož síly si je evidentně dobře vědoma. A když pak v jinak spíš melancholicky znějící písni zaslechnete nenápadné "Jag vill ha dig inuti mig!" (rozuměj "Chci tě v sobě!"), tak si nějak nejste jistí, jestli vážně slyšíte dobře, protože jste celou dobu čekali vysoce existencionální text. A tak nějak ostatně asi funguje švédský postpunk.