Dva redaktoři, dva pohledy, jeden obří gotický festival. Jak se povedl první den čtěte v reportu od marttiho a Křižáka.

martti

Co jsme na festivalu dva dny pili, jedli a zda nám svítilo sluníčko nebo pršelo, to se dozvíte až v druhé části reportu. Ona totiž sobota, tedy první regulérní den festivalu, byla z našeho pohledu hudebně bohatší, takže pojďme rovnou na kapely.

V sobotu krátce po poledni se po procházce Hildesheimem dostáváme poprvé do areálu, a to rovnou na gothic rockovou stálici Merciful Nuns. Hudba to byla příjemná, lehce to evokovalo starý zlatý časy Sisters of Mercy zejména vynikající skladbou „Karma Inn“, ale jelikož je nemám naposlouchaný, nemůžu se o tom nějak obsáhle rozepisovat. Snad jen to, že z hlediska zpěváka (a potažmo i diváka) není šťastný, když frontman celý set stojí v oblaku kouře, takže o navázání nějakýho kontaktu s publikem zde rozhodně nemohla být řeč. Taky mi přijde divný, když má kapela 40 minut prostoru a namísto toho, aby ten čas co možná nejlíp využila, tak frontman při "Exosphere" pochoduje pět minut po pódiu a mává vlajkou, zatímco mu do toho vyhrávají kytary. Vítr si, tak jako před třemi lety na hlavní scéně, opět občas nepěkně pohrává se zvukem, takže se začínám strachovat, jak asi budou znít o tři hodiny později 69 Eyes. No a perlička na závěr – MN neměli bubeníka.

Ještě ani nedozní poslední akordy a my se přesouváme na vedlejší stage do Hangáru, kde to mají za chvíli rozbalit Eisfabrik. Před pár lety jsem je poprvé zaregistroval online a nevěřil jsem svým očím, a tak trochu i uším – je to něco jako kříženec EBM, Maxim Turbulenc a Banjo Bandu Ivana Mládka, zejména v podobě vokalisty Dr. Schnee, který jako by si právě odskočil z Mládkova klipu „Jožin z bažin“. Mimochodem další členové se „jmenují“ Celsius a Der Frost, live ale vystupují ve čtyřech. Hangár se plní a s prvním kouskem začíná na pódiu i v publiku echt diskotéka. Němci tleskají jako o život a světe div se, někteří dokonce i paří. Nechápeme. Čekali jsme nějaký bizár, nicméně ono se to vše bere poměrně vážně. Zůstávám 25 minut a začínám si uvědomovat, že si podupávám do rytmu na jednu z mála německy zpívaných vypalovaček „Schneeman“, při které se na nás z publika zlověstně šklebí sněhulák jak od Nesbøho a dokonce začíná uměle sněžit.

To značí jediné – je třeba zase urychleně nabrat kurs hlavní stage a trošku se zklidnit u Zeraphine, milovaného i proklínaného Svena Friedricha. Přiznávám, že mám radši jeho electro projekt Solar Fake, kde mě sice permanentně irituje zbytečný klávesák, ale hudba Solar Fake s Friedrichovým vokálem jde prostě dohromady. Připadalo mi, že se občas snažil vnést kus Solar Fake i do projevu Zeraphine, což ale moc nefunguje. Zeraphine je spíš baladicky laděná kapela, které svědčí pomalejší a hlubší vokály. V momentě, kdy takhle Friedrich zpíval, to znělo mnohem líp, vychutnal sem si tak např. oblíbenou „Be My Rain“ nebo „Kaltes Herz“. Naopak třeba „Inside Your Arms“, znovu svižnější a s rychlým frázováním, mi nesedla, a když se pokoušel o výšky v „Ohne Dich“, tak taky žádná sláva, i když jinak je ta balada povedená. Celkově se ale jednalo o solidní vystoupení, které jsme však opět neviděli až do závěrečné minutky, neboť bylo třeba se v Hangáru nacpat do kotle na sebranku Rabia Sorda s rozkošnou videoprojekcí v podobě holky s uříznutým nosem z nového alba „This World Ends Today“.

S úvodní „Perfect Black“ se lidí rozehřívají, s dvojkou „Deaf“ už ale začíná parádní tancovačka. Tady musím vedle klasicky naspeedovanýho Erca zmínit skvělýho bubeníka, který mi svým projevem připomněl Jonase z Aesthetic Perfection, zato kytarista vypadal, že je tam poměrně zbytečný, a sloužil zejména k tomu, aby roztleskával publikum. Btw. tihleti „kytaristi“, to je věčný problém podobných festivalů – hraje na to vůbec, nebo je to jenom pozér s nástrojem v ruce? Podobný věci nás pak napadaly i u Massive Ego nebo In Strict Confidence, jen s tím rozdílem, že u ISC bylo na 200 % jasný, že ta blond blbka na to nehraje. Rabiu sleduju určitě míň než Hocico a byl jsem jejím projevem příjemně překvapen, závěrečná „Walking on Nails“ pak vyloženě nadchla a 45 minut parádní jízdy bylo najednou minulostí.

Setlist:

• 1.Perfect Black
• 2.Deaf
• 3.Out of Control
• 4.Violent Love Song
• 5.King of the Wasteland
• 6.Shut up and Dance!
• 7.Turbulence
• 8.We're not Machines
• 9.Walking on Nails

Dáváme si od hangáru pauzu, jelikož je zde sice zvuk kapel a atmosféra lepší než venku, na druhou stranu nejednoho člověka napadne si uvnitř zapálit, což nám hlava nebere. Jsou tady sice tři díry ve zdi (vchod, backstage a ještě jedna uprostřed), ale to na odvětrávání absolutně nestačí, takže vzduch je čím dál horší. Na hlavní stage zahajují Lord of the Lost, kapela, kterou sleduju od prvopočátků velmi podrobně, avšak která v posledních letech moc důvodů k radosti nezavdala, jelikož namísto původního moderně pojatého gothic rocku se stáčí spíš do metalu. Set na Mera Luně však dal vzpomenout spíše na starší fláky, což je jedině dobře. Harms ukázal, že s hlasem dokáže stále pracovat skvěle, střídal výšky s hlubokým vokálem, jen škoda, že se do podobných hlasových kreací už nepouští na nových nahrávkách. Vyzdvihnout je třeba pravěkou „Dry the Rain“, „Prison“, „Blood for Blood“, při které vždy zajde navštívit lid v prvních řadách, nebo „Six Feet Underground“, hodně zábavy jsme si pak užili i při divočině „La Bomba“.

The 69 Eyes. Těžko se mi o tom píše, a to už od té doby uběhl týden…N epočítám-li letmé zahlédnutí ve Vizovicích 2013, neviděl jsem svou nejoblíbenější kapelu dlouhých osm let. Vyhrazeno měli 45 minut, od pěti odpoledne. Trestuhodně málo v trestuhodně brzkou dobu, ale budiž, taková je festivalová dramaturgie. Když ale i 10 minut poté, co měla kapela začít, neustále po pódiu běhají zvukaři a zmateně zkouší kabely ve všech možných i nemožných zdířkách, tak se i jindy poklidný německý lid odhodlává k pískotu a lehkému pořvávání směrem k pódiu. 15 minut od proklamovaného začátku konečně zaznívají první tóny otvíráku „Framed in Blood“ – zvuk je křišťálově čistý, kytary solidně hutné, Jussiho bicí sice lehce utopené, Jyrkiho vokál však nepřekonatelný.

S následující „Feel Berlin“ někoho napadne vytáhnout i bicí a já se na chvíli ocitám v ráji, zato Archzie permanentně gestikuluje na zvukaře, že je něco špatně. A když začne Jyrkimu během jeho rádobyvtipných průpovídek a při „Gothic Girl“ vypadávat mikrofon, začíná celá zvukařská anabáze nanovo a zejména Archzie nese situaci opravdu nelibě, ani se nesnaží svoje rozhořčení skrýt a gestikulace směrem ke zvukaři je opravdu pestrá. Nechápu to. Copak jsme na nějaké vesnické tancovačce, kde je vstupné dobrovolné? Tady je lístek něco málo přes 100 euro, tady by mělo všechno šlapat jako švýcarský hodinky. Popravdě – tohle byl jediný zvukařský nedostatek za celý festival, alespoň co víme, nicméně zrovna na kapelu z nejdražších.

Tomu se říká smůla. „Jet Fighter Plane“ z nejnovějšího alba nepatří k mým favoritům, jak jsem ale byl vděčný za to, že už byla odehrána bez zvukových problémů, nicméně na atmosféře se předchozí problémy citelně podepsaly. Zřejmě za trest kapela servíruje song „Dead Girls Are Easy“ ze své žvýkačkové éry, což trochu spravují následující „Never Say Die“ a zejména „Brandon Lee“, i když tuhle pecku pecek jsem již párkrát zažil provedenou lépe. Set zakončuje obligátní „Lost Boys“ a když se tak rozhlížím kolem sebe, nejsem zdaleka jediný, kdo nemůže uvěřit tomu, že se vystoupení Očí smrsklo na pouhopouhých 35 minut. Snad příště, boys…

Jako první pomoc na zklidnění nervů asi nemohlo následovat nic lepšího než Apoptygma Berzerk – po celou dobu držíme místa v předních liniích, tudíž neriskujeme výpravu do Hangáru např. na Clan of Xymox nebo Welle:Erdball. Začátek setu sice nebyl podle našeho gusta, jelikož začali pro nás méně známými songy „Love Never Dies“ a „Burnin‘ Heretic“, pak se nám ale rychle podařilo naladit na elektrovlnu s „Non-Stop Violence“ a když Jonas dával sám „Nearer“, táli jsme blahem. Samozřejmě nemohla chybět „Kathy’s Song“, vynikající byla „Shadow“ a „Until the End of the World“ kupodivu nikoliv jako zavírák.

Setlist  

• 1.Love Never Dies
• 2.Burnin' Heretic
• 3.Deep Red
• 4.Non-Stop Violence
• 5.Nearer
• 6.Kathy's Song (Come Lie Next to Me)
• 7.Shadow
• 8.Asleep Or Awake
• 9.Starsign
• 10.Until The End Of The World
• 11.Mourn (Mesh Remix)

Nic lepšího než „Until the End of the World“, řekli jsme si, už stejně nezahrajou, takže nečekáme do úplnýho konce a ještě chvíli stíháme v Hangáru Nachtmahr, avšak mozek přestává ty hudební skoky zpracovávat (a to vůbec nekalíme!). K tomu mám ještě smůlu na nějakýho Němčoura, který má chuť si povídat o rozdílnosti našich dvou kultur a podstatě vesmíru a tak vůbec, takže z vystoupení Rainera a jeho military harému nic nemám, pořádně registruju snad jen vypalovačky „Mädchen in Uniform“, „Tanzdiktator“ a „Can You Feel the Beat?“ Každopádně diskotéka to byla (opět) kvalitní.

Venku sice začínají rozbalovat fidlátka Ministry, ale my se rozhodujeme půl hodiny počkat a posunout se co nejblíže pódiu na In Strict Confidence – dobře jsme udělali, jednalo se o vrchol dne a možná i celého festivalu. Na pódium se sice přihrnuly i dvě Dennisovy kurtizány, naštěstí ale záhy pochopily, že o ně tady vůbec nejde. I když to, jak mu Nina kokrhala do "Seven Lives", to bylo na průplesk – její vokál se totiž objevoval i tam, kde jinak nemá co dělat. Kdyby alespoň dala normálně "Morpheus" – ne. Udělali z toho nějakou taneční verzi, těžko říct, kdo s tím nápadem přišel, každopádně není nad pomalejší a procítěnější originál. Nicméně servírují hit za hitem: „Forbidden Fruit“, „Set Me Free“, „Engelsstaub“ atd. Když už si říkám, že snad nemůže být líp, ukáže se, že může – holky totiž přehodí kostýmy a začínají mávat křídly do tónů „Zauberschloss“. Epochální, úžasné, dechberoucí.

Setlist (pozn.: ne nutně v tomto pořadí – byli jsme tak uchváceni, že přesným pořadím nemůžeme sloužit)

• My Despair
• Promised Land
• Somebody Else’s Dream
• Seven Lives
• Everything Must Change
• Morpheus
• Industrial Love
• Set Me Free
• Forbidden Fruit
• Engelsstaub
• Kiss Your Shadow
• Zauberschloss
   

Vypotácíme se z hangáru, a když si uvědomíme, že hraje In Extremo, prcháme skrz hlukovou kulisu pryč z areálu. V hangáru je sice ještě možnost vidět a slyšet London After Midnight, jenže ti nás před pár lety na Amphi zklamali, takže volíme kratší oddech před závěrečnou rave párty á la Prodigy. No to bylo techno! Řeknu vám, Flint a ten druhej „zpěvák“ jsou šašci, asi dobří roztleskávači publika, ale to je tak všechno. Jejich vokální projev každou možnou pauzu vyplňovaný větama jako „How the fuck are you my fucking German people?“ je poměrně nezajímavý. Uvědomil jsem si, že Prodigy jsou hlavně o muzice a nebýt Howletta jakožto vrchního skladatele, nic z tohohle by nebylo. Připomnělo mi to starýho dobrýho Paula Oakenfolda, holt jde poznat, kde je kolíbka téhle muziky.

Poněkud legračně pak působí oficiální noční klid od 2 do 8 hodin. Ne že by ho Němci nedodržovali – řekl bych, že právě v této době byl v kempu až na pár výjimek opravdu klid, nicméně až asi do pěti ráno probíhala diskoprodukce v areálu, takže o nějakým pořádným spánku, resp. odpočinku před dalším dnem, řeč určitě být nemohla. Možná tak od pěti do osmi…
 

Křižák

Hned po Wave Gotik Trefen je bezesporu festival M´era Luna druhou nejznámější a největší gotickou akcí, na kterou se může našinec celkem pohodlně vydat. Proto tak letošní léto činíme i my a vydáváme se do německého Hildesheimu za temnotou a kulturou. Na letošní soupisku účinkujících se nejvíce hodí přirovnání „brutálně nabouchaná“ a je jisté, že nebude problém si v programu najít jak své letité oblíbence, tak i kapely, které se nám zatím nepoštěstilo na živo zhlédnout. 

Na cestu se naše šestičlenná výprava vydává vlakem v pátek v 8 hodin ráno z pražského hlavního nádraží. Vlak volíme jak z důvodu většího pohodlí než v autobuse, tak i z důvodu vhodnějšího prostředí ke krácení cesty popíjením alkoholu. Celá cesta vyjde zhruba na 7 hodin a ubíhá poměrně rychle, stejně jako se ztenčují zásoby vezených fermentovaných nápojů.

Na nádraží v Hildesheimu dorážíme už v poměrně veselé náladě a ihned využíváme služeb přistaveného taxi tranzitu a necháváme se odvézt až k bráně do letištního areálu, kde je vstup do kempu. Zde přichází bohužel první rozčarování z výletu a sice, že téměř celá plocha vyhrazená pro stanové městečko je již obsazena a místo na stany nacházíme až po vyčerpávající anabázi až na jeho úplném konci (1,1km od vstupu do vnitřního areálu). 

Po postavení stanů už načínáme poslední lahev polské soplice schovanou od Castle Party pro příležitost welcome drinku právě na M´era Luna. Problém s nedostatem alkoholu řeší místní vychytávka, kdy si předem můžete zaplatit balení piv, které vám pak vydají oproti voucheru až přímo na místě a nemusíte tak vozit žádné zásoby vlastní. Letos jsme žízeň rozhodně nepodcenili a máme krásných 96 plechovek pro 6 lidi. Zbytek večera pak trávíme popíjením u stanů a seznamováním se s novými německými kamarády (kde jinde než ve frontě na Toi Toi).

Sobotní ráno nás vítá pražícím sluníčkem, čerstvým větrem a nezvykle časnou hodinou, kdy se budíme téměř bez následků včerejšího alkoholového šílenství a vyrážíme vyzkoušet místní sprchy, které nás velice mile překvapí teplou vodou a téměř žádnou frontou. Je vidět že tuto techniku už mají místní dávno v malíku. 

Poté už je na čase vyrazit do vnitřního areálu na první kapely. Hraje se tu hodně brzo a první interpret už nastupuje na pódium lehce po 11 hodině. Jako první novinka je vidět už z dálky, že vchod, který je každý rok jinak zdoben, letos nese obrovská nafukovací tykadla noční můry, která je symbolem letošního ročníku. Druhá novinka je absence kresby klauna na plátnech po stranách pódia a nahrazení ji jakousi variantou vlkodlaka ala made by Spiral. 

Konečně se dostáváme k první kapele a to jsou staří dobří gothicrockeři z Německa Merciful Nuns. Hned od začátku setu všechno šlape jak má a už v tuto časnou dobu je před podiem obří dav lidí, který si pošlapává do kytarových rytmů. My zaujímáme strategickou pozici v sedě na kopci po straně podia a jednoduše jsme rádi, že už to všechno začíná. Někdy kolem skladby „Body of Light“ začínáme využívat místních mobilních pivních výčepů, což je věc, která se rozhodně osvědčuje a i na českých akcích bychom tuto službu rozhodně uvítali. Funguje to tak, že davem pravidelně prochází afroameričané v jasně žluté svítivé vestě (to abychom je poznali) a na zádech sebou nosí velký barel piva a každému kdo na ně mávne, ochotně dotočí kelímek studeným pivem za stejnou cenu, jako by byla na stánku. Ruku na srdce – je to past a eura mizí rychlostí světla. 

Po výborném kytarovém začátku na hlavní stagi se vydáváme prozkoumat stage druhou do blízkého hangáru a trochu se ochladit, což se nakonec daří výborně, protože přicházíme přímo na začátek tanečně laděné formace Eisfabrik. Sněhuláci na okrajích pódia navozují ještě větší pocit chladu a set se rozjíždí do větších a větších obrátek. Zanedlouho jsou již vidět první vlaštovky tancujících pokémonů (rozuměj cyber tanečníci) a ke konci setu už nohou-rukou pohazuje každý druhý. Nejvíce mě oslovila skladba „Schneemann“, kterou jsem si mimoděk pobrukoval ještě druhý den ráno. 

Po skončení se opět vydáváme ven na hlavní stage kde zrovna hrají Zeraphine. Chytáme jen druhou půlku setu, ale i tak nás moc německá slaďárna nebere. Popravdě si i po letech neustále pletu Zeraphine se Zeromancer, ale jediné co si vždy pamatuju je, že se mi nelíbí ani jedna z kapel. Podle rozpisu máme zhruba hodinku času, než začne náš highlight dne – Clan of Xymox. A tak se vydáváme ke stanům trošku ztenčit zásoby nafasovaných piv a doplnit festivalem povolené 0,5l uzavíratelné nádoby Jackem Danielsem. Zpátky dorážíme právě včas na to se prodrat nacpaným hangárem alespoň do první třetiny před pódium, protože když nevidíš zpěvákovi do fejsu, tak to není ten správný koncert!  

Nutno uznat že umístění CoX na druhou stage do potemnělého hangáru byla trefa do černého. Xymoxy jsou zkrátka kapela, které sluníčko nesluší. Set se skládá ze všech největších hitů i z pár méně hraných kousků a celkově působí jako jedna velká temná vlna, která postupně graduje. Vyzdvihněme songy jako například „A Day“, „Emily“, „Loneliness“ a „Jasmine and Rose“. Rozhodně se jednalo o jedno z nejlepších vystoupení na letošním M´era.

Po konci vycházíme opět na světlo denní. Osvěžit se, provětrat a najíst a těšíme se na další velkou kapelu dne. Bohužel jsme se nechali velikým výběrem jídel natolik rozptýlit, že se vracíme do hangáru o něco později a k velkému zděšení zjišťujeme že veškeré pokusy se procpat dovnitř jsou marné. Právě hrající Welle:Erdball naplnili kapacitu druhé stage na více než 200 % a dostat se tak dovnitř není v našich silách. Zevlíme tedy venku a sledujeme vysoupení alespoň na obrazovce a hřejeme se pocitem, že to nevadí, že je uvidíme za 14d ní na PGT (v tuto chvíli si rveme vlasy, že jsme se nesnažili vecpat dovnitř mnohem asertivněji). 

Poté již není nad čím se dlouze rozmýšlet a přesouváme se na hlavní stage, kde za pár minut začnou Apoptygma Berzerk a na ty je potřeba dojít včas, protože všichni dobře víme, kterou skladbou začínají. Za chvíli již na pódium energicky nabíhá celá kapela a ouha „Unicorn“ nikde. Smutně a zmateně se na sebe díváme a doufáme, že se naše oblíbená skladba objeví alespoň v průběhu. Nicméně „ejpopí“ kouzlo funguje i tak a celé početné publikum se dává do tance a zpěvu a užíváme si kompletně celý set. Musím ovšem přiznat, že letošní koncert na Castle Party mě osobně bavil o něco více, ale to bylo spíš prostředím než výkonem kapely.

Následující dvě kapely – Ministry a In Extremo – mám už  bohužel lehce v mlze, protože Jacka bylo do té doby větší než malé množství a nějaký ten afroameričan s pivem je také stále nablízku, až je to podezřelé a máme pocit, že si na nás vypočítavě splnili denní normu prodaných piv. Jediné vodítko jsou dvě slova uložená v poznámkové aplikaci a znějí „ministrx mrdks“. Hádám, že to znamená, že se nám to moc nelíbilo.

Pak už přichází čas prvního headlinera festivalu – The Prodigy. Možná se divíte, co dělá kapela takového ražení na gotickém festivalu, ale je to jedna ze specialit M´era Luna, že jeden ze dvou headlinerů je spíše z okrajové části gotického spektra a o to nevšednější pak celý program je. V loňských ročnících to byli například Korn nebo Sisters of Mercy(#notgoth). :D Alkohol vypitý během celého dne se částečně vstřebal tak, že už můžeme koncert vnímat téměř na 100 % a navíc nám zůstává i velké odhodlání a nezájem k cizímu nepohodlí, což nám dovoluje se procpat celým dvaceti tisícovým davem až do druhé řady před pódium. Zde nás bohužel čeká poměrně dlouhá prodleva před začátkem, která je vyplněna vlezlou hip hopovo rapovou hudbou. 

Když už remcáme na plné obrátky, konečně Prodigy doslova explodují na pódium. Keith s Maximem skáčou a běhají po celé stagi a hudba společně se světelnou show člověka doslova smete jako lavina. Všichni rejdují do rytmu notoricky známých skladeb a není snad nikdo, kdo by nebyl v pohybu. Zvuk je nahlas jako u žádné jiné kapely, kterou jsem kdy na Mera viděl. Hrají všechno, co by člověk středního věku od nich slyšet chtěl. „Firestarter“, „Omen“, „Smack my bitch up!“ a další. Zkrátka jako tenkrát v Esu.

Pro první den festivalu nám to stačilo až až a vydáváme se na dlouhou cestu po Runway strase ke stanům. 

 

mohlo by vás také zajímat

Festival M'era Luna už láká na příští ročník

Report z M'era Luna 2022 – pátek, sobota

Festival M'era Luna odtajnil první účinkující na příští rok

Dvojreport z M'era Luny (část druhá)