Ash:

Trent Reznor se v poslední době více věnuje své soundtrackové tvorbě, čemuž se není co divit. Je v tom víc peněz, jeho jméno zná celý svět a Oscara si taky člověk nevyslouží každý den. Staromilní fanoušci (i ti, kterým tvorba NIN z posledních deseti let moc nevoněla) ale stále horlivěji volali po novém samostatném hudebním počinu. Tatínek Reznor není žádný nelida (no dobře, s tímto by spousta muzikantů z jeho kapely nesouhlasila), tak nový materiál přislíbil na rok 2016, což tak tak splnil. Kraťas "Not The Actual Events" totiž vyšel jeden den před Štědrým dnem. Je pětiskladbová kolekce jen výkřikem do tmy nebo se za ní schovává něco víc?

Na ploše jedenadvaceti minut stvořila dvojice skutečně "něco", co svým způsobem rekapituluje dosavadní tvorbu devítiplacových hřebíků, ale dává jim zároveň spoustu prostoru k dalšímu rozletu. Na jednu stranu by se dalo tvrdit, že muzikanti vytáhli ty nejlepší momenty z předešlých řadovek a oblékli je do kabátku s datem výroby 2016. Na druhou stranu je ale z písní patrná určitá nesvázanost, svěžest nebo punc novoty, současně ale některé momenty působí dojmem přidušenosti, neprobuzené dravosti či nelogičnosti. Nalepit ale na desku papírek s nápisem "BOMBA" nebo "BLBOST" by byla neprozíravá hloupost, protože (stejně jako u jiných Reznorových výtvorů) i tady je potřeba detailnější poslech.

Úvodní dvojice písní (dvouminutový kraťas "Branches / Bones" a první pořádnější "Dear World,") zvukově nejvíc připomínají poslední období NIN. Desky "Hesitation Marks" (nebo dokonce "The Slip") jsou v elektronické kadenci a zvukové agresi nejvíce poplatné fandům, kteří slyší na hřebíky posledních let. Co naplat, že se kvalitativně rovnají b-sidům z uvedených desek, posluchačovo srdce zaplesá při zjištění, že Reznor neztratil nic ze své naléhavosti.

Šestiminutová "She's Gone Away" svou ponurou a temnou náladou rozděluje desku. Píseň se nese v pomalejších intencích a svou stísněnou náladou a kytarovými clonami se zvukově vrací k dvojalbu "The Fragile", ze kterého čerpá temnotu ve velkém a po kýblech ji zase vyhazuje ven. Závěrečná synťákovo-kytarová gradace (s hostující Mariqueen Maandig, zpěvačkou How To Destroy Angels a shodou okolností Reznorovou ženou) a naléhavý zpěv vyčistí sluchovody a nachystají na záverečnou palbu.

V punkově drásavé "The Idea Of You" hostuje na bicí Dave Grohl (Foo Fighters, ex-Nirvana), jehož přesná a bezchybná hra posouvá píseň mílovými kroky dopředu. Na první poslech trochu monotematická skladba čerpá z Reznorovy deklamace ve slokách a silném vokálu v refrénech. Závěrečná "Burning Bright (Field on Fire)" skýtá zase jiné zvučné jméno - na kytaru si v ní zahrál Dave Navarro (Jane's Addiction, ex-Red Hot Chili Peppers). Jako jediný song má ale už od začátku tendenci posluchače rozbít hned zkraje kakofonními zvuky a nepřehlednými momenty. Zpětné vazby, silné clony a uvěřitelný vokál střídá v refrénech zklidnění, které je jen předvojem vygradovaného finále. I přesto, že se skladba náladou nejvíce hodí až někam k "The Downward Spiral", její přidušená dravost ji nakonec trochu svazuje.

Jako by se někdo bál dát průchod nahromaděnému vzteku a agresi, a tak frustrovaný posluchač po doznění desky sedí a neví, co si má myslet. Tak nějak by se aktuální kraťas NIN dal popsat. Trent Reznor a Atticus Ross ukazují, že i přes svůj věk stále umí hrábnout do strun, zařvat do mikrofonu nebo stvořit pořádnou hlukovou vazbu. Ale pořád to úplně nestačí, jako by chyběla mladická energie nebo jako by je svazovala vážnost jejich filmové tvorby. Každopádně, jak sám frontman po vydání naznačil, EP je jen předvojem dvou velkých desek, které by měly vyjít letos, a pokud se na nich podaří spoutané muzikanty trochu uvolnit, mohlo by se jednat o pořádný návrat hudební legendy.

Hodnocení: 70%

Pavel Zelinka:

Fakt, že se Nine Inch Nails vrátí na scénu v roce 2016, nakonec Trent Reznor splnil za pět minut dvanáct. Den před Štědrým dnem nadělil svým fanouškům pětici skladeb, na kterých pracoval se svým dlouholetým soundtrackovým parťákem Atticusem Rossem. Jak sám autor přiznal, kolekce výrazně vybočuje ze směru, kterým vykročilo album "Hesitation Marks". Doslova v průvodním prohlášení píše, že se jedná o „nepřátelský, vpravdě neproniknutelný kus muziky, který bylo potřeba vypustit mezi lid“. Má pravdu.

Atticus není žádný melodický přeborník. S Trentem ho váže láska k tvorbě podivných, elektronicky odlidštěných ploch a rytmických vzorců. Podobným způsobem se prezentuje i aktuální EP. Nečekejte tedy klasické skladby sloka-refrén-sloka s výraznými vpády rockového komba. Síla primárně elektronických tracků, které Trent opatřil vokály, je v postupném budování tíživé a hutné atmosféry. Už úvodní "Branches / Bones" svým punkovým kvapíkem a zkresleními všeho druhu připomene letité "Broken EP" a reminiscence tímto směrem se budou ještě několikrát opakovat. Nevím, zda za novými skladbami stojí aktuální geopolitická situace či jiné zdroje frustrace a znechucení. Jisté je, že i po padesátce dokázal čtyřnásobný otec vyšvihnout muziku, která devítipalcovým hřebíkům netupí hroty.

Hodnocení: 80%

Tracklist:

1. Branches/Bones (1:47)
2. Dear World, (4:07)
3. She's Gone Away (6:00)
4. The Idea of You (3:27)
5. Burning Bright (Field on Fire) (5:50)