Demi Mortuus | 23.09.2024 14:03

Před pražským koncertem švédské dvojice jsme si posvítili na vůbec první velkou desku, kterou kapela po šestnácti letech fumgování vydala a došli jsme k tomu, že některé nahrávky stojí i za takové čekání...

Kite - VII
Vydal: Dais Records, (70 min)

Že Kite vydali za více než patnáct let svojí existence vůbec první dlouhohrající desku je rarita, která ovšem svým způsobem vystihuje celou zvláštní existenci tohoto projektu, který je vším možným, jen ne tradiční elektronickou kapelou. Nicklas Stenemo a Christian Hutchinson Berg jakoby žili v nějakém paralelním vesmíru, v němž je neovlivňují tradiční žánrové vzorce. Pánové si jdou vlastní cestou, kašlou na nějaké osobní promo, neplní stránky hudebních časopisů a člověk si je musí tak trochu najít. Ten, kdo si dá tu práci, je následně po zásluze odměněn…

Do roku 2015 pánové vydávali ípíčka, která jednoduše označovali římskou číslicí dle pořadí jednotlivých nahrávek. Ve zmíněném roce vyšlo číslo „VI“ a třebaže dvojice nadále vydávala krátké nahrávky, šlo převážně o singly. Čísla „VII“ jsme se tedy dočkali až o dlouhých devět let později a tentokrát jde o velkorysou kolekci, která obsahuje všechny songy, které Kite od oné „šestky“ vydali. Songy nejsou seřazeny chronologicky a naopak jsou rozházené po kompilaci tak šikovně, že tvoří strhující, víc než hodinu trvající hudební zážitek.

Kite - Panic Music

Vzhledem k obsáhlosti nahrávky je šikovné rozdělit si ji na segmenty tak, jak je nabízí dva vinyly, na kterých „VII“ Kite vydali. Nebudu zbytečně vypisovat odkud jednotlivé songy jsou, to ostatně budete vědět, nebo si tyhle drobnosti sami dohledáte. Naopak rovnou napíšu, že všechno otevírá tíživá skladba „Remember Me“, která zoufale poukazuje na naši smrtelnost a má v sobě vnitřní tragiku všedního života. Stenemo neustále opakuje svoje „remember, remember me…“, bojí se zapomnění a důrazné perkuse znějí děsivě v tomhle neveselém úvodu. A co teprve finální prozření „it’s true people die…“. Následná „Changing“ atmosférou navazuje, je nabitá synthwaveovou energií a k trochu uvolněnější náladě se můžete prokroutit až díky melancholické a poklidně taneční věci „Hand Out the Drug“, která moc pěkně graduje do explozivního finiše.

„Tranås/Stenslanda“ v úvodu druhé strany první placky plouží rozvážně a působí spíš jako náladové ántré hitovky „Don´t Take the Light Away“, která je jednou z nejlepších věcí, které Kite nahráli. Vášnivá a energická variace na synthpopového Fantoma opery je strhujícím kusem, který rozbourá každý taneční parket. Pořád nemůžu pochopit, jak může být synthpopový song takový náser. Taky „Teenage Bliss“ je taneční hitovka, leč podstatně uvolněnější a vzpomíná na mladá léta něžně, radostně a s citem. Druhý segment uzavírá mocná skladba „Demons & Shame“, která nikam nechvátá a se silou filmového soundtracku tlačí na srdeční sval posluchače neúnavně a se silou bucharu neumdlévajících perkusí.

Kite - Don´t Take the Light Away

První strana druhé desky se prostřednictvím „Glossy Eyes“ roztáčí křehce a niterně smutnou náladou. V tomhle je hudba naprosto výjimečná. Dokáže přetavit zdrcující smutek do krásné balady, která bez rytmiky hraje na vaše city. „Bocelli“ pokračuje v podobném duchu a nutí člověka tajit dech, aby nerušil Stenema, který hlasitě štká do synťáků, aby vzápětí zdvihl hlavu a vykřičel do světa veškeré svoje zármutky a žaly. Skladba graduje tak, že by se neztratila ani v sálech operních velikánů a přivádí na scénu hudebního titána z největších. „Bowie ´95“ je písničkovější a žene si to přímočaře vpřed, aniž by něco ztrácela na chytlavosti. Má to s prominutím koule jako kráva a vše zakončuje „Panic Music“. Zhudebněný alarm, který člověka zmobilizuje svou naléhavostí. Málem metalový dvojkopák vám masíruje záda a vy cítíte, že se všechno kolem nás řítí do hajzlu rychlostí expresu...

Před poslední stranou double elpíčka si nejspíš budete muset vzít prášek na uklidnění, ale rozhodně si ji nenechte ujít. Na „Losing“ Kite spolupracovali s Annou von Hausswolff a Henricem de la Cour a po popsané apokalyptické smršti vám klavírem protkaná křehkost přijde vhod, i když se při ní taky příliš nezasmějete. Naštěstí jsou tu i moc hezké chvilky a i v postapo světě se, jak se zdá, najde něco dobrého a člověčího. Přechod do rytmické a taneční polohy je o to vítanější a radostnější. „Hopelessly Unholy – Orchestral Version“ je prostě nádherná, nádherná, nádherná a tuhle terapii určitě potřebujete. Neoklasický klenot, který je stvořený pro obří sbor a obří pódium. Závěrečná „Hum Hum“ je pro mne jakousi oddechovou ozvěnou odkazu Abby, který uzavírá emocionálně nabušenou bombou, kterou „sedmička“ Kite bezpochyby je.

Je zajímavé, že když dvojice vydávala jednotlivé singly, některé mne zaujaly víc, některé zase míň, ale říkal jsem si, jestli to na Kite není nějak málo. Teď, po vyslechnutí všech songů na jedné nahrávce, musím uznat, že jsem se asi zbláznil, protože se mi dlouho nestalo, aby mě něčí album takhle zválcovalo. Dík delší stopáži se dostanete snadněji do „děje“ a až nyní jsem docenil veškeré silné chvilky jednotlivých tracků. Je fuk, jestli vás Kite roztančí, dojmou, nebo roztančí i dojmou naráz. Tohle je něco, co ve vás probudí velkou kopu pocitů a hlavně ve vás zůstane. Kite jsou láska.

Hodnocení: 95%

Tracklist:

1. Remember me
2. Changing
3. Hand Out The Drugs
4. Tranås/Stenslanda
5. Don't take the light away
6. Teenage Bliss
7. Demons & Shame
8. Glassy Eyes
9. Bocelli
10. Bowie '95
11. Panic Music
12. Losing (Feat. Anna Von Hausswolff & Henric De La Cour)
13. Hopelessly Unholy (Orchestral Version)
14.Hum Hum