Jak se vydařily páteční dark ambient/goatwave rituály? Jaké bylo premiérové vystoupení Rakušanů? Proč došlo ke zpoždění? Vše se dozvíte z následujícího reportu.
Některé dny prostě nejdou podle představ. Můžete se třeba na rohy postavit, ale věci si stejně plynou tak nějak po svém. Něco takového nás pronásledovalo i v pátek 27. září, kdy jsme pozvali do Prahy na premiérové (a zároveň druhé na světě) vystoupení formaci The Devil & The Universe.
Začalo to hned v pátek ráno, kdy se Ashley Dayour, předák projektu, kvůli dopravní zácpě nedostal včas na vídeňské autobusové nádraží, a tak dorazil do Čech s téměř tříhodinovým zpožděním oproti svým kolegům. Další „libůstkou“ bylo zakončení krátké procházky s kapelou trojnásobnou pokutou za jízdu načerno (což je v případě dark ambientního projektu dvakrát tak ironické). Disputaci ukončili revizoři (s vizáží bezdomovců) po vyinkasování 3 x 800 Kč omluvou a přáním hezkého zbytku pobytu v hlavním městě.
O nejméně zábavné překvapení se ale postaraly přípravy ve Finalu, kde sice všichni byli vzorně na čas, ale když se začne vzpouzet technika, není ani to nic platné. Pokud by někoho zajímaly detaily, došlo k tomu, že se při zvukové zkoušce odporoučely oba dva odposlechové kanály do věčných lovišť, což je pro kapelu dost průšvih, protože tím pádem na pódiu neslyší, co hraje. Díky kolaboraci několika zvukařů (díky, Tondo!) se tedy nakonec místo odposlechů narychlo zapojovala místní kytarová comba (dokážete si představit, jak „lahodně“ asi musí takový ambient znít skrz malé repráčky…) a řešily podivné výpadky jednotlivých nástrojů, kdy například záhadně přestávaly hrát některé části bicích padů, a podobně.
Když se společnými silami rakouských hostů a technické obsluhy přeci jen podařilo najít křehkou rovnováhu zvuku, bylo už lehce před osmou – tedy téměř v době avizovaného začátku večírku. Zatímco se tedy klub nahoře plnil lidmi, spodek zoufalstvím. Naštěstí pánové z domácího Tábora Radosti dělali, co bylo v jejich silách, a zvukovou zkoušku sfoukli v rekordním čase (díky!). Přesto koncert nabral téměř půlhodinové zpoždění, za které se tedy oficiálně omlouváme, ale jak vidíte z předcházejících odstavců, jsme v tom vlastně celkem nevinně – některým věcem prostě poručit nejde (a v pátek v sedm večer se náhradní monitorový zesilovač shání vážně špatně).
Když se ale konečně dvojice šamanů chopila svých kazatelen a zadní stěna rozzářila povědomou projekcí, všechno bylo zapomenuto. I když zvuk nebyl zpočátku ještě úplně vyladěný (a dokonce jej i dvakrát razantně srazily limitery v zesilovači), postupem času se ve Finalu jakoby rozjasnilo. Zhruba sedmdesátka posluchačů obsadila sál a nechala se pohlcovat plíživým zvukem Tábora Radosti. Nepozemský hlas velekněze duněl odnikud a brousil sluch, zatímco skvěle připravené vizuály přibíjely oči diváků na plátno. Klasické masky na chvíli nahradila i jiná tvář, ještě zlověstnější a rohatější, která tak neplánovaně jakoby propojila obě kapely.
A došlo i na hostující Ann-Mari Thim z Arcany (samozřejmě zprostředkovaně). Tak či tak, podle ohlasu diváků soudě, Tábor Radosti i v těchto spartánských podmínkách obstál na výbornou a je poznat, že jejich lety pilovaný materiál stále funguje skvěle. Podle očekávání tedy tuzemská reprezentace žánru obhájila pozici (nejen) české špičky s hlavami hrdě vztyčenými. Krása.
Pak už ale šup, šup, rychle přestavět pódium, ať se nenabírá další zdržení. Mezitím došlo k nekompromisnímu vyjednávání s klubem o překročení policejní hodiny, naštěstí s kladným výsledkem.
To už ale na malou stage přichází trojice poutníků v rituálních hávech s kozlími hlavami a zaujímá své hrací postavení. Z dáli slyšíme kvílení extatických salemských čarodějnic, volajících t(aj)emné síly. Ty se po chvíli manifestovaly znepokojivým intrem, po kterém šly masky dolů, a pánové nastartovali svůj výlet na odvrácenou stranu kabalistického Stromu života chladnou „Evoking Eternity“. Navštívili jsme i indické pohřební rituály s „Parvati’s Lament“, zemi „Nod“ i průvod kněžích s „Procession“ nebo hybnou „Pilgrims Regress“. Zvuk se po chvíli poměrně ustálil, ačkoliv živé nástroje by si byly bývaly možná zasloužily trochu „přitlačit na volume“.
The Devil & The Universe se ale (stejně jako jejich čeští kolegové) nenechali demotivovat technickými obtížemi a do setu se položili plně. A se stejnou vervou, s jakou Ashley a Steven trestali bicí nástroje, trýznil David Pfister své krabičky a ležel na tlačítku spouštějícím mlhu. Dokonce tolik, že formace na část setu jako by zmizela z podia a z chuchvalce kouře občas jen vylétly paličky s rukama a čímsi černým rozmazaným v pozadí. Vlivem toho zapadla i projekce, která sice v motavém mraku vykreslovala krásné abstraktní malby, ale konrétní obraz byste hledali marně.
To však nijak zvlášť nevadilo a The Devil & The Universe se se ctí proklestili téměř celou novou deskou „:Imprint Daath:“ až k taneční hitovce „It Is Our Will“ a svébytné předělávce „What Time is Love“ od KLF. Pak už se zbývalo jen vytratit do ztracena se zvuky z lůna přírody na konci závěrečné „Nemoralis“.
Už nebylo co dodat. Kapela se stáhla zpět do útrob provizorní šatny, kde si fanoušci mohli nechat podepsat zbrusu nové vinyly, a pak se jít vlnit do setu afterparty DJ Jaëgera (ochotně zaskakujícího za onemocnivšího DJe Rona – děkujeme!). Ten začal zvolna a nenápadně, ale postupem času rozjel pořádnou taneční party. A tak to má být.
Fotoreport od JiSeho najdete v naší fotogalerii.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.