Nephilim, Ezechiel | 14.05.2021 17:59

Co se stane, když necháte pražský gothic rock tři desítky let řádně uležet a potom jej teprve zaznamenáte na desku? Tady je výsledek.

Cathedral in Flames: Hang Me High & Burry Me Deep
Vydává: Great Vizier (43:29 min)

Ryze gothicrockových desek se u nás rodí jako šafránu. Před půldruhým rokem se okorávající kůrky českého oldschoolového pecnu pokusila oloupat znovuzrozená pražská parta Cathedral In Flames. Debutové EP "Children of the Blackest Hole", tehdy sklidilo poměrně slušný ohlas českých i zahraničních médií, a pozornost fanoušků se logicky upřela na nově vznikající první dlouhohrající desku. Dvojice zakládajících členů a prakticky výhradních autorů repertoáru Phil Lee Fall (voc) a Gatsby (bg, key, g) ovšem při její výrobě nikam nespěchala. Tvůrčí tandem doplněný Ambrou von Bernstein (voc), Billacem de Ville (g) a novým členem Mr. Theorodickem (g) věnoval loňský covidový rok především pilování výsledného zvuku a na výsledek jejich práce, album "Hang Me High & Burry Me Deep" se teď podrobněji podíváme.

Dospělá deska. To je zřejmě to první, co mě při poslechu alba napadne. Je evidentní, že album stvořila parta muzikantů, která už na hudebním poli něco zažila. Pánové (a dáma) nemají tendence celému světu vykřičet svůj vzdor, ani necestují po neprošlapaných cestičkách zvukových experimentů. Tady je cílem prostá radost z muzicírování, snaha vytvořit kompaktní dílo ukotvené mezi mantinely oblíbených temných žánrů, možná i jakousi svébytnou poctu dlouholetým vzorům.

Rozhodně nečekejte žádný žánrový veletoč, kolekce stojí opět oběma nohami zabořená hluboko ve zlaté éře gothicrocku, tedy osmdesátých a první polovině devadesátých let. Odkazů či vlivů, ať už přímých nebo nepřímých, tu najdeme celou řadu - třeba kytara úvodního tracku "Twilight Of The Goths" okamžitě připomene Rosetta Stone. Svižný kytarový otvírák s hezkou vokální harmonií Phila a Ambry si neláme hlavu s prvoplánovou podbízivostí. Kapela nekouká nalevo ani napravo a hrne to pěkne po svém ("love us or hate us, it doesn't matter, 'cause we don't care, we are the goths"). Na temněji laděném "Black Train" Phil ubírá z pompéznosti svého výrazu a spíš sází na zlověstné syčení a deklamování, což pro mne celkovému vyznění skladby přidává body navíc. Překotné, až blackmetalově znějící bicí v závěru jsou zajímavou vložkou, která mě při prvních posleších spíš rušila, ale později jsem si ji docela oblíbil.

Cathedral in Flames - Black Train

První zklidnění přichází s trojkou "1989" (parafráze na "1959" od Sisters?). Lovesongu s klavírním doprovodem se podaří nesklouznout do marasmu klišé po celou dobu, což u takto intimně laděné skladby vůbec není jednoduchý úkol. A že nemáme co do činění s partou rozjívených pankáčů, dokazuje i finální "rodinně výchovný" sampl Vita Corleoneho – pardon, Marlona Branda. Titulní track (tehdy ještě s názvem "Desperado") můžete znát z naší loňské kompilace "Dark Tunes II". Přemíchaná a řádně prodloužená albová verze mu dodala řadu zvukových kudrlinek, přesto v ní stále zřetelně cítíme zvířený prach pod koňskými kopyty a zaprášené westernové kabáty nephilimovského střihu. A právě v přímém srovnání s loňským raw editem se naplno ukazuje, jak důkladný byl postprodukční proces na materiálu.

I další klidnější track "Children of the Blackest Hole" je staršího data, původní verzi uvedla kapela už na debutovém EP. Zde uvedený "The final shot" potlačil zvuk elektrických kytar a prostor tu dostává akustika opět s klavírem, který vůbec hraje na celé desce velmi důležitou roli, i když si to u většiny skladeb ani neuvědomíte. "Children..." mi svou náladou asi nejvíc připomínají The Mission kolem alba "Masque". Hybná "Blame It All To The Pain" se potom svou stavbou obloukem vrací k úvodnímu songu. Ambřin backvokál – obzvlášť ve finále skladby – tu pro mne zní nejzajímavěji z celé desky.

To bohužel nemůžu říct o dalším kusu. Dobře si pamatuji na svou první odmítavou reakci na "Dia de los Muertos", která pro mě zní jak zapomenutý nevýrazný track Tarji Turunen a osobně mi do konceptu desky ani trochu nesedí. Rozumím záměru o vyváženost mužských a ženských elementů, nicméně bych volil jinou formu. I "Drinking in the Car" mi přijde trochu do počtu a beru ji jen jako nadechnutí před závěrečným opusem "Providence". Monumentální vyvrcholení třičtvrtěhodinové kolekce shrnuje všechny kladné atributy, kterými se Cathedral in Flames na své albové prvotině prezentují.

Cathedral in Flames - Providence

Těší mě, že i L.P.2021 může v naší kotlině vzniknout poctivé žánrové album, které se nebojí inspirovat v minulosti a přesto si vytváří poměrně signifikatní rukopis. I přesto, že k některým konkrétním prvkům či pasážím jejich tvorby mám subjektivní výhrady ("přeplácanost" doprovodných motivů v intrech či outrech skladeb, symphometalové prvky, přílišná Philova vokální teatrálnost...), považuji první albový krok 'Katrošky' za povedený. Výše uvedené příměry ke slavnějším gothrockovým předchůdcům berte spíš jako doporučení než jako výtku. Už teď je jasné, tenhle materiál bude zatraceně těžké přenést na pódia a na výsledek jsem upřímně zvědav. Snad se dočkáme.

Hodnocení: 75%

Tracklist:

1. Twilight of the Goths
2. Black Train
3. 1989
4. Hang me High and Burry me Deep (Desperado)
5. Children of the Blackest Hole (The final shot)
6. Blame It All To The Pain
7. Dia de los Muertos
8. Drinking in the Car
9. Providence

Pohled Ezechiel

Pokaždé, když naše nevelká scéna povije novou desku, je to důvod k radosti a zvýšené pozornosti. Zvlášť v případě gotického rocku, kterého je u nás jak černých koček za polárním kruhem. Všechno podstatné už zmínil kolega Nephilim, a tak jen přidejme další pohled na "Hang Me High & Bury Me Deep".

Hned z prvního poslechu je jasné, že novinka je o kus dál než debutové EP „Children of the Blackest Hole“. Masivní soundtrackové intro „Twilight of the Goths“ nastavuje téměř filmovou atmosféru, ze které se zvolna vyhoupneme na vlnu klasické gothrockové kytarovky. Ta nás s pár aranžerskými (nikoli žánrovými) úkroky poměrně hladce proveze celou deskou. Je to dobře zahrané, aranžérsky vypiplané, pečlivě zvukově ošetřené, světově zprodukované a vlastně i dobře odzpívané, jakkoliv zrovna otázka vnímání vokálů bude u Cathedral in Flames asi věcí ryze subjektivní. Záleží, jak velkou porci stylizace máte ve zpěvu rádi (případně kolik ji snesete) – jak u gotického barytonu Phila Lee, tak u téměř muzikálového projevu Ambry.

Pokud bychom hráli oblíbenou berličkovou hru „na Čechy dobrý“, asi bychom tady mohli recenzi ukončit a říct si, že "Hang Me High & Bury Me Deep" určitě je za co pochválit (instrumentální výkony, aranže, zvuk, evidentní láska k žánru…) a zbytek už je na osobním vkusu každého posluchače. A to i platí. Na druhou stranu není důvod, proč by tuzemské věci měly být v něčem horší než ty zahraniční, a tak albu věnujme i druhý pohled, bez zbytečných úlev.

Začněme zeširoka. Cathedral In Flames si vybrali náročný žánr. Gotický rock už za posledních třicet let do jisté míry řekl všechno, co měl. To dost komplikuje život zástupům současných kapel, navazujících na „svatou trojicí“ Sisters/Mission/Fields. Ano, jednou za dekádu (nebo eony) se sice na scéně vyloupne zjevení typu Angels of Liberty, kteří – napumpovaní snad veškerým myslitelným gotickým klišé – zazáří nejen žánrovovou ryzostí, ale především nesmlouvavou přesvědčivostí a hitovostí. Takových je ale pramálo.

Pak tu jsou všeobecně respektované skupiny, které vystoupily z průměru buď tím, že natočily skvělé „chybějící desky praotců scény“ (jako to předvedli například noví Sweet Ermengarde, platí to třeba i pro některé věci od Merciful Nuns), nebo tím, že si po mnoha a mnoha letech našli v rámci žánru svůj vlastní rukopis (Whispers in The Shadow, Aeon Sable...).

Největší počet současných gothrockových kapel ale působí především v lokálních undergroundech; jsou věrny žánru, hrají srdcem, dobře a často i dlouho, ale je to zkrátka klasika, která nepřekvapí a z podstaty věci vlastně ani překvapit nemůže (třeba jako staří dobří The House of Usher a podobní matadoři). A právě takto „klasicky klasická“ je i "Hang Me High & Bury Me Deep".

Hang Me High & Bury Me Deep by Cathedral In Flames

Album i přes četné klavírní úkroky jede celou dobu vlastně pořád v dost podobné náladě a melodických intencích. Ne že by byla monotónní a slévala se do jedné změti, na to se aranže i tempa střídají dostatečně. Jen zkrátka nikde nic nevyčnívá, nikde nic netrčí (snad kromě Maidenovského kvapíku v závěru "Black Train" a "Dia de Los Muertos", která starším ročníkům může připomenout desku „Zázemí“ úplně jiného žánru).

Třičtvrtěhodinka sice uteče jako nic, ale tu pověstnou trošku, která rozhoduje, nějaký ten opravdu silný nápad či hitovku, která by posluchačem praštila o hřbitovní zeď, vyrazila mu všechny netopýry z těla a kapelu tak katapultovala na další level, zatím "Hang Me High & Bury Me Deep" nepřinesla. Ale co není teď, může snadno být příště. Ostatně, i ti The House of Usher si nakonec vydobyli svou „The Floor She Walked Upon“ a Cathedral in Flames mají venku teprve druhý nosič. A na ty opravdu dobré věci se, jak známo, vyplatí počkat.

Hodnocení: 70 %

CIF