Demi Mortuus | 16.03.2020 15:20

Možná můžete mít v těchto dnech pocit, že nás nic horšího než úderná dvojka coronavirus + Babiš potkat nemůže. Omyl! Přesvědčit vás o tom může právě tohle postplyšo!

Carlton Mellick III - Plyšákokalypsa
Vydal: Carcosa, (200 stran)

Julie byla kdysi docela normální holčička, které rodičové pořídili roztomilého plyšového medvídka. Tedy panďáka. On to tedy nebyl úplně prachobyčejný plyšák. Poro byl jednou z módních chytrých hraček, které byly člověkem vymazleny, aby měly svou hlavu a dokázaly s drobotinou komunikovat. Jenže Poro je svéráz. Pokud si pamatujete Teda z filmu „Méďa“, potom si budete umět představit i sprosťáka Pora. Jsou asi ze stejného vrhu. Nebo ze stejné linky.

Román však začíná ve chvíli, kdy už je Julie velká holka, naši planetu ovládly hračky a lidé jsou nuceni se skrývat. V jednom z bunkrů je i naše hrdinka, která má za ušima a proto si nechává celé tělo pošít plyší. A není překvapením, že se z ní postupně stává, po vzoru jejího dávného chlupatého parťáka, pandice. Pandice odhodlaná najít rodiče, které drží hračky v jednom z vyhlazovacích táborů a zachránit je.

Proti předchozím, u nás vydaných, Mellickovým románům „Strašidelná vagina“ a „Zbouchnul jsem Satanovu dceru“ je „Plyšákokalypsa“ možná do jisté míry o něco méně bizár. Když si tedy odmyslíme samotný fakt, že hračky zotročily lidstvo. Zároveň je děj o něco akčnější a schopnosti přežití hlavních hrdinů jsou místy nadsazeny, jak jsme tomu zvyklí třeba od pánů Kulhánka a Kotlety. Rozmanitost hraček však dovolila Mellickově nespoutané fantazii excelovat a vytočit se do nejvyšších otáček. Novodobí pánové tvorstva na klíček tak mají nejrůznější frakce, pestrý arzenál zbraní i bojové techniky a po cestě zničeným světem potkají hrdinové snad vše, co do dětí dnešní hračkářský průmysl cpe. Díky oné akci taky děj pořádně sviští.

Kapitolou samou pro sebe je tady však závěr. Prozrazovat jej samozřejmě nebudu, ale je to jedna ze vzácných ukázek toho, že někdy se i literární orgasmus vyplatí oddalovat. Sám jsem si při četbě několikrát říkal, že se to sice dobře čte, bizár tu naplňuje ona autorova běsnící nápaditost, ale pokud někdo četl třeba Mellickovu povídku „Fantastické orgie“, možná si řekne, že je všechno takové decentnější. Ano, střeva se tu po zemi občas válejí, ale není tu zase tolik nápadů z kategorie „zdvižené obočí“.

Pravdou je, že v tomhle případně je vše mistrně směřováno do finále. V jistou chvíli zkrátka přišla dobře mířená rána, kterou jsem hlasitě prochechtal a od té doby se divoký vír bláznivých událostí nezastaví a vmete člověku do obličeje všechno to, čím dosud záměrně šetřil. Nejlepší na tom celém je, že přes klasickou zvrhlost, zdánlivou společenskou nepřijatelnost i bizarní humor se Mellick v podstatě obouvá do člověčí morálky, protože agresivní hračky vlastně nedělají nic, s čím by se už dřív nevytasilo lidstvo samo. S tím rozdílem, že my jsme takoví pašáci, že ubližujeme sami sobě. Mellick je tady zase trochu jiný, ale pořád ultimátně zábavný.