Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
[summary] =>
[format] => article
[safe_value] =>
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
1.Joshua Ben Joseph
2.Melancholia
3.†††
4.Jesteśmy ciszą
5.Dłonie
6.Pociągi
7.Siedem
8.Popielec
6292x přečteno
Tags:
Schröttersburg
Category:
Recenze
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.
)
Demi Mortuus | 04.06.2018 17:25
Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.