Od dob legendárních Australanů Dead Can Dance se nezjevila na neoklasicky/ambientně/world music scéně formace, která by k sobě přitáhla takovou pozornost jako norská Wardruna. Pověst o jejich popularitě potvrdily bleskové prodeje obou pražských koncertů, když se po více než 1600 lístcích zaprášilo během pár týdnů. Dostála šestice vedená charismatickým Einarem Selvikem vysokým očekáváním domácího publika?

Wardruna je miláčkem především metalového publika. Publika, které se nespokojí jen s extrémním rockovým nasazením, ale dokáže ocenit často vedlejší projekty řady metalových protagonistů, ubíhající směrem k world music nebo dokonce ke klasice. Bývalý bubeník blackmetalistů Gorgoroth zaujal svou oddaností norskému folklóru, kterého si všimli autoři televizní show Vikings a dopomohli hned od počátku Einarovi k výrazné popularitě projektu. Wardruna v podstatě vzala prvky Sámijských muzikantů (např. Mari Boine), hrubozrnného folklóru představovaného například dodnes fungující Hedningarnou a darkwave hvězdami Dead Can Dance. Celý tento niterný, přesto temný konglomerát je jako svorníkem spjat lyrickou výpovědí, čerpající ze starých norských zpěvníků.

Přestavěný kostel, dnes Divadlo Hybernia, nabízí více než 800 sedaček, které po dva večery zaplnilo černě oblečené publikum. Či publikum přiznávající jisté pohanské vizuální prvky. Meče a rohy zůstaly doma, na rozdíl od poměrně hojně prokecaného (a přitom i mocně propařeného) koncertu Faun, se Norové potkali po dva večery s mimořádně ukázněným publikem. Úvodní "Tyr" z posledního alba naznačila, že o kvalitu a prokreslenost zvuku se nemusíme bát. Perkuse, řada dechových nástrojů, včetně exotického luru či trubek z kozích rohů, housle, brumle a samozřejmě skvěle sezpívané vokály, kdy vedle suverénního Einara na sebe tu a tam v pozitivním slova smyslu strhla pozornost zpěvačka Lindy Fay Hella. Co částečně zamrzelo, bylo docela masivní využití předtočených základů, které nejen nesly všechny elektronické plochy, ale také často „množily“ sbory pro potřeby celkovějšího masivnějšího vyznění. V tomto právě Dead Can Dance dokázali s takto připraveným materiálem zacházet mnohem opatrněji.

Přesto koncert snesl ta nejpřísnější měřítka. Scéna byla prosta zvláštních dekorací. Jen zadní stěna byla pokryta neutrální látkou. O jemné rýsování atmosféry se nejvíce starala vynalézavá světla, která tu a tam přenášela stíny muzikantů na zadní stěnu. Nic víc nebylo potřeba. Septet setlist o délce téměř hodiny a půl naplnil písničkami ze všech tří desek takřka rovnoměrně. Pomalá, maximálně střední tempa měla chorobně obrazotvornou vlastnost. Řada fanoušků prožila koncert se zavřenýma očima. Einarův hlas snese přirovnání se znělým vokálem Brendana Perryho. I on se zbytkem kapely si nechá komunikaci s publikem až na závěr koncertu, kdy poděkoval publiku i vysvětlil obsah posledních odehraných skladeb. Mírnou výtkou je v druhé polovině jistá jednotvárnost, kterou nenarušil například sólový výstup, obměna nástrojů nebo zrychlení. Škoda, že takových momentů, jako například výborně vygradované finále "Rotlaust Tre Fell" s náhlými stroboskopy nebylo během koncertu více. Majstrštykem, který zafungoval i v živé podobě, ale byl "Odal" s výbornými sbory v refrénu.

Drobnými šťouchanci ovšem nechci snižovat kvalitu celkového vystoupení, které neměla daleko k jakési posvátné slavnosti. Není divu, že řada návštěvníků hned po vystoupení, ale i posléze na sociálních sítích, hovořila o „koncertu života“. I přes osobní výhrady snesla tuzemská koncertní premiéra Wardruny ta nejvyšší měřítka. Není divu, že po obou vystoupeních davy fanoušků čekaly na kapelu, aby si mohli především s vousatým Einarem potřást rukou, vyfotit se s ním a nechat si podepsat desku nebo merch. Kdo se za kapelou vypraví na letošní festival Brutal Assault?

mohlo by vás také zajímat

Wardruna se v novém singlu nechá doprovázet bílým havranem

Wardruna posunula vydání nové desky a přitočila nový singl

Wardruna příští listopad opět vystoupí v Praze

Wardruna odhaluje vlčí video i akustické album Skald