Report z koncertu Absurd Minds, Kifoth a Terminal State

Poslední elektronická párty pod hlavičkou Sanctuary.cz pro rok 2017 proběhla v režii dvou těles ze sousedního Slovenska, které doplnili souputníci z Němec. Jak se jim dařilo vám povypráví Kootcha.

Vždy jsem tvrdil, že bratia zo Slovenska jsou hudebně o něco dál, než my. Ne proto, že by byli lepší muzikanti, ale historicky jsou o čtyřicet let jinde. Bratislava je trojmezí a blízkost Vídně a Budapešti jim vždy dávala možnost nasávat hudební novinky daleko rychleji a intenzivněji, než v Čechách, kde jediná stanice, která za bolševika nehrála ty normalizační sračky, bylo extrémně rušené Radio Luxemburg. Zato z Rakouska i Maďarska na Slovač proudila nová muzika. Takže my tady sice mohli poslouchat geniální klávesy Mariána Vargy, ale on naštěstí mohl vnímat Kraftwerk a tyhle příběhy se dlouhodobě projevují dodnes. Jejich scéna byla vždy progresivnější a tenhle večer to jenom podtrhnul.
 
Brutální elektro dvojzápřah obrazil Slovensko, Polsko, Rakousko a společně s německými hosty zakončil tour u nás, v clubu Underdogs‘ Ballroom & Bar na Smíchově. Strašně chválím. Klub se ze zakouřené a uhuhlané díry změnil ve skvělé koncertní místo, kam se budu rád vracet. Nový PA systém i s mixpultem rating klubu několikanásobně zvedl a velikost pánských hajzlíků nám všem vyrazila dech. Společně se starou electro-partou jsme warm-upili v Zubajdě a úderem osmé hodiny a výkřikem „hrrr na Jánošíky“ jsme se přesunuli do kotle. 
 
Dát koncertně dohromady dva bandy, které nezpochybnitelně adorují Frontline Assembly a Front 242, je rozhodně správná volba. A je potřeba napsat, že oba své kanadsko-belgické vzory v komponování hudby řádně protěžují. Ale vůbec mi to nevadí, protože je nevykrádají, jenom se nechali silně inspirovat a to je v pořádku. Obě dvě kapely se ale liší od svých vzorů v podstatné věci a tou je vokál. Slováci daleko více křičí a jejich zpěv je daleko expresivnější, než u obou Frontů. Tudíž je celý feel násobně brutálnější, protože boosterované hlasy prostě nehladí, ale boří. 
 
 

 
Terminal Státe ušli od roku 92‘ docela velkou hudební cestu. Poprvé jsem je viděl kdysi na Hradbách Samoty, potom ve Vídni před FLA a v návaznosti na poslední koncert musím říct, že neuhnuli! Je to stále drtivé, špinavé, naléhavé a ani na moment vás to nenechá vydechnout. A to je asi ten jediný problém, který s tím mám. Já strašně potřebuji větší dynamiku. Mám rád rachot a křik, ale musí být proložený nějakým zlomem, protože cokoli beze změn začne nudit. Prostě je to pro moje uši zbytečně stejné, bez možnosti otočit list. Možná, že to je moje definice áčkových kapel – schopnost něčím zaujmout, znovu nakopnout, když už se zdá, že to začíná být nuda. 
 
Bratři Tomáš s Minorem postavili set-list na deskách „Unline Codes 99‘“ a „Illegal Space Activity 14‘“ a dlouhodobým výběrem dokázali vyselektovat hodinu krutého electro industrialu, který se Vám rozhodně nesnaží podlézat líbivými pasážemi (to jsou ty pro mě), ale jdou na totální dřeň. Syrové zvuky, bestiálně efektovaný vokál, maximální intenzita v celém zvukovém spektru. Oni jsou pro mě takoví Ministry na klávesy (jestli mi teda rozumíte?!). Celé osazenstvo klubu bylo spokojené, neboť to byl hodně tvrdý, ale luxusní začátek.
 
TERMINAL STATE
01. Lucifer
02. My Blood
03. Ultraviolet Coma
04. Outbreak
05. Home
06. Inframental
07. Black Flag
08. Land
09. Andromeda
 
„Jebem ty kokso! Ako dlho sme sa nevideli?“.
„Chaaa Marcel, no tyvole koncertně od toho vašeho gigu s Nitzer Ebb a Krupps v Blavě!“.
Moc rád je zase vidím a slyším – Kneel in Front of the Executioner – KIFOTH. Mir Colon a Key Head, noise twins from CzechoSlovakia (berte to doslova, neboť Colon navždy přesídlil z Trnavy do Brna - trochu z bláta do louže, ale je tady). Je to opravdu už šest let, co jsem zažil jejich show. Za tu dobu se mnohé v jejich životech změnilo a na výsledném soundu je to kurva znát. Chalani vydali letos novou placku „Extensive Report“, nad kterou stále kroutím hlavou. Je skvělá, ale jsem ji schopen poslouchat v klidu tak do půlky. Nedávno jsem se vracel z Londýna a i přes všechno vnitřní varování že ne, jsem si jí pustil dvakrát po sobě. Říkám Vám, že to nejde. Ta deska je tak nesmírně zlá, že už opravdu dlouho nikdo nevydal nic takového. Je s podivem, jak tak milí a usměvaví kluci dokážou vyprodukovat něco tak nelidsky (nebo lidsky? teď nevím) negativního. Pánové respect, totálně Vám to žeru.
 
 

 
Je spoustu kapel, které se hrozně snaží, aby to znělo tvrdě, drsně, nesmlouvavě, zle a pokaždé tomu něco chybí. Kifoth se evidentně o nic snažit nemusí, jim se to děje svévolně samo. Dobrý příklad jsou Hocico, kteří jsou klukům historicky velmi blízcí. Erg i Oscar se pomocí převleků, výrazů, gest a samozřejmě muziky snaží navodit určitou atmosféru. Je to do jisté míry divadlo, které dost často vyznívá kýčovitě až trapně. Kifoth se do ničeho takového nestylizují a přitom jim z toho leze daleko větší hrůza a zlo. Colonův úchylně upřímný úsměv doprovázený fyzickým projevem labilního psychopata, nakouřený zoufalým řevem, je ve výsledku nesrovnatelně silnější, než Erikovo rohaté bububu s pentagramy na projekcích. 
 
Kapele určitě nesmírně pomohla spolupráce s americkými producenty, ale hlavně s lidmi, kteří K-headovi pomohli s mixem. To co teď napíšu, myslím úplně vážně. Neumím si vybavit koncert, kde by v totálně naplněné zvukové stopě, bylo všechno tak čitelné! Bylo absolutně jedno, jaký analog Key Head zrovna pustil, všechno bylo 100% vypolohované a já se nerozpakuji napsat, že pod tohle by se mohl s maximální hrdostí podepsat i Daniel Myer, Rhys Fulber nebo Trent Reznor. Dokonce i v těch pěvecky nejexponovanějších momentech (rozuměj – když Colon řve jak kráva) pod ním jede sound, který je neskutečně čitelný a jasný. Není to bordel, který Vás po chvíli začne srát, ale bordel ve kterém se lačně rochníte a necháváte se drtit tou konkrétní, až atomově čistou zvukovou silou. „Master Hrčko, d’akujem vel’mi pekne, bolo mi nesmiernym potešením počúvat‘ zvuky z tvojich mašín.“
 
Nejradši z nové desky mám „Proxy War“ a „Idealist Cogitations“, které z těch krutých zněly nejlépe, a myslím, že poslední „Water“ je skvělá volba na odchod, protože mi přijde nejvlídnější, taková friendly. Show byla namíchána z poloviny novou deskou a stejným počtem starších hitovek. Těsně před koncem jsem si uvědomil zajímavou věc. Drtivá většina melodií i harmonií Kifoth začne tónově výš a pak klesá, což tomu ve výsledku určitě dodává ten temný, zlý feel. U následujících Absurdů je to přesně obráceně. Začnou dole a zvedají to nahoru, což nějak víc evokuje pohodu. Byl jsem vrcholně nadšený a v mých uších a očích tenhle večer Kifoth bezvýhradně zvítězili!
 
KIFOTH
01. Victim
02. Clandestine and Formidable
03. Proper Behaviour
04. Crude Oil
05. Ideailist Cogitations
06. Proxy War
07. 158 per Minute
08. 10 Fingers
09. Euthanasia
encore
10. Water
 
Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou napíšu, že zřejmě i v návaznosti na skvělé supportery, jsem byl z Absurd Minds poněkud rozpačitý. Jejich loňské CD „Tempus Fugit“ je pro mě v podstatě deska roku a podle toho vypadalo moje očekávání. Bohužel bylo naplněno jen zčásti. Zvuk byl minimálně do třetí pecky dost na hovno, což když jste volové, kteří nasadí největší hit „Time Travel“ hned jako první, je nejhorší možná volba a pak už se to s Vámi veze. Já jsem se tak strašně těšil na ten nosný synťák a robo-hlas před první slokou, no a dostal jsem nesmysl přeřvaného vokálu a neslyšitelného synťáku. Když si nejsem jistý nazvučením, tak přece nenasadím zásadní hit, který tím pádem mizí do výlevky. Jasně, že se to postupem času zlepšilo, ale až do konce se zvukaři nepodařilo, vymíchat opravdu kvalitní sound. 
 
 

 
Druhý problém je, že Stefan Grossman je dost nejistý v intenzitě svého pěveckého rozsahu.  Ve studiu mu to zvukař pohlídá. On není falešně, ale je slabší v hlubokých tónech. Takže mu na pultu přidá, ale to za něj na koncertě nikdo neudělá (to by museli mít svého zvukaře a ani to nemusí znamenat výhru) (Absurd Minds vlastního zvukaře měli. Dokonce i s vlastním osvětlovačem, mixážním pultem a vodnicí. Leč, jak se zdá z Kootchova reportu, výhra to ani tak nebyla. Pozn. redakce). Takže buďto byl dole potichu, nebo nahoře moc nahlas - prostě málokdy se celá pecka povedla tak, aby to bylo podobné jako mix desky. Můj třetí problém byl pán s chlupy na bradě. Bytostně nesnáším roztleskávačky a Tilo Ladwig nám jich pár předvedl. Papouch mi pln smíchu říkal „to je práce s publikem vole“. Hovno, to je „nejhorší a přiblblá práce s dementním publikem“. Navíc po jeho (opět na živo nezvládnutém) ploužáku neskutečně spadl řetěz a málem se jim nepodařilo ho nahodit zpět. Zbytek kapely ani nebyl pořádně vidět, takže jsem ani nezkoušel rozklíčovat jestli bubeník hrál, či ne.
 
Bavilo mě, jak snadno je čitelné, kdy písničky vznikly. Jednoduše – co zní jak Project Pitchfork, je staré a v čem je neslyšíte, je nové. Vzhledem k tomu, že koncert probíhal v Praze, jsem spokojený, že se podařilo přivézt „hvězdu“ z Německa, ale kdybych je takhle zažil v Reichu, rozhodně bych remcal. Nechci, aby to vypadalo, že to stálo za hovno, to rozhodně ne, ale už jsem je zažil v lepší formě. Kdyby se prohodily dvě závěrečné kapely, měla by dramaturgie koncertu tu správnou vzestupnou tendenci. Prostě já se udělal už při Kifoth a při Absurd Minds se mi už nějak nechtěl postavit. Ale co?! Lidi tančili, tleskali, takže asi vše v pořádku ne?
 
ABSURD MINDS
01. Time Travel
02. Countdown
03. A Man Recieved the Answer
04. Descent
05. Now We Hear the Call
06. I’m Dying Alone
07. Guardian
08. Interconnectedness
09. Self Imposed
10. For Those Who Love
11. Stop the Fall
12. Deception
encore
13. Depence
14. Brainwash
 
Další fotografie najdete v naší galerii.

mohlo by vás také zajímat