Demi Mortuus | 22.05.2017 15:46

Hned se dvěma koncerty se do České republiky vrátili post-punkoví Der Himmel über Berlin. Nejdřív se představili v Českých Budějovicích a posléze i v hlavním městě. Sobotní koncert jsme si nenechali ujít ani my.

Der Himmel über Berlin, Wereus
13. 5. Praha - Klub FAMU

Cestou, do podle všeho brzy končícího klubu Famu, jsme potkali pár rockových přátel, kteří nám poreferovali o právě absolvovaném jazzovém večeru, kterým se nechali vyklidnit po rušné a náročné sobotě. Tím vlastně nevědomky předznamenali i atmosféru koncertu poblíž Národního divadla, v jehož rámci představili pražskému publiku svou novinku post-punkeři Der Himmel über Berlin.

Po sestupu do podzemních prostor dějiště konání si ještě brousil zvuk Wereus, kterému připadl úkol večírek načít. Lid na place zatím šel počítat na prstech (obou) rukou, ale buď jak buď, Jakub se pustil do díla. Přiznávám bez mučení, že jsem jej viděl poprvé a ačkoliv bylo vidět, že pán mašinek za mikrofonem ví, co dělá, nijak zvlášť mě jeho set nezasáhl. Říkal jsem si, že na elektroniku možná mohl být zvuk hlasitější, ale pravdou je, že v případě Wereus se nejedná o nějakou bezhlavou mlátičku, tudíž by to možná bylo zbytečné.

Jakub Tylčer si spíš pohrává s rytmikou, kterou vyplňuje poctivou elektrikářskou robotou. Žádné laciné synťákové plochy nevyužívá, to už se spíš posluchač potká s hravým oldschoolem či minimalem, do nějž vstupuje roboticky zkreslený vokál. Místy se dostalo až na ambientně laděné pasáže. V ten moment jsem si říkal, že je škoda absentující projekce, která by možná vystoupení učinila poutavějším. Takhle Wereus možná trochu doplatil na stylovou nesourodost s kapelou, na kterou přišla většina návštěvníků. Svoje publikum si však také našel a já se rád nechal obohatit.

Der Himmel über Berlin jsem viděl před dvěma lety v Brně, kde italská parta zabodovala hodně povedeným výkonem. Jen co kvartet udeřil do svých nástrojů poprvé, bylo znát, že mu uběhnuvší rokylogicky ještě dodaly na jistotě a suverenitě. Blízko u pódia jsem si tentokrát pro změnu říkal, jestli to není zase nahlas až příliš a co hůř – zvuk se tu jakoby tříštil. Vzal jsem tedy nohy na ramena, ale když jsem zakotvil u zvukaře, bylo vše v nejlepším pořádku.

Dle mých uší největší hit kapely „Black Dress“ tak už vyzněl naprosto dokonale, čemuž odpovídal i roztančený parket. Muzikanti navíc protáhli závěrečné sólo a spolu s fans si souznění evidentně užívali. Následující „Dead Souls“ vypůjčená od Joy Division pak mohla těžko něco pokazit a jen podtrhla šikovnost muzikantů, kteří se zkrátka bavili a psychedelickým finišem téhle hitovky jasně potvrdili svou třídu. Teeno je navíc frontman na svém místě a zrovna v tomhle kousku mne bavilo i echo na jeho mikrofonu.

Mimo vokálních povinností a řádění se stojanem od mikrofonu stihl občas louskat i texty, které měl pod nohama. Inu – taky bych si to všechno nepamatoval. Italové zmíněnou projekci využili beze zbytku a ta jen podtrhla atmosféru jejich show. Černobílé obrázky z postarších filmů bych očekával, ale například fragmenty z „íránského upírského spaghetti westernu“ "Sama nocí tmou" překvapily. Na druhou stranu je pravdou, že k zatěžkané novinkové titulovce „Amnesia“ vyloženě seděly.

V Praze samozřejmě kapela těžko mohla vynechat „Kafka Motel“, během nějž si vesele „zajamovala“, aby odpálila song do finiše. Bylo jasné, že v rozdováděné náladě bude „Alone in My Room“ těžko posledním trackem, jak Teeno vyhrožoval. Malý kotlík i zbytek publika tak poctivě oddováděl ještě další tři kousky, mezi nimiž nechyběla S/M hitovka „My Rubber Queen“. I my jsme tak dostali příjemný jednohubkový kulturní večírek, kterým Der Himmel über Berlin potěšili a já ocenil, že jsem je viděl i v trochu syrovějším prostředí se syrovějším zvukem.