Den druhý a finální na německém Amphi pohledem Kootchy a Křižáka. Čím rozsekali VNV Nation? Jak to šlapalo Das Ich, The Mission, Patenbrigade: Wolff, S.P.O.C.K, Combichrist, Welle: Erdball a dalším?

Pohled Kootcha

Než se mačkat uvnitř, pokaždé radši zvolím spaní vedle auta, kde to večer nevypadá tak libově jako v káře, ale ráno vždycky zjistím, že jsem na tom řádově lépe než ostatní. Tentokrát to bylo ještě lepší, neboť vedle nás zaparkovali Němci a holka, když mě viděla, jak se protahuju ve spacáku, došla ke stánku pro kafe a plácajíc mě po zádech mi ho dala. Říkala, že jsme fakt „true fans“ a ať přijdu na oběd, že něco přivezli s sebou. Elektrárenská solidarita hory přenáší – teda kafe a obědy přináší! Fakt mě pobavila, přijeli z Düsseldorfu a ona byla naoko naštvaná, protože kdyby prý věděla, že tam budeme spát, tak se nemuseli táhnout domu a ráno zpět, ale zůstali by tam s námi a byl by meydan. Tak jsme si to slíbili na příští rok.

Díky včerejšímu orkánu se na main stage začínalo už v půl jedenácté, což je sice na muziku dost brzo, ale to nic neznamená, hala byla i ráno velmi slušně zaplněná. První přišli preludovat Shadows in the Dark aka [:SITD:]. Opravdu mě to díky jejich live performancím přestalo bavit. Z desek si od nich s chutí poslechnu cokoliv, ale naživo mi to vadí čím dál tím víc. Doslova mě kroutí, jak je to odfláklé, backvocaly stojí tak za prd, že by snad bylo lepší použít stopy z desky a pouštět to společně se zbytkem. Ani dívat se na ně nedá, prostě mě to nějak komplexně sere.

Při „Snuff Machinery“ přišel kapelu vokálně podpořit Chris z Agonoize a to snad bylo ještě horší. Carsten Jacek se snažil Chrise neustále objímat a plácat, jako že jsou největší kámoši a hlavně hudební kolegové – hnus. Celá produkce byla nuda, že bych to do nich dřív neřekl, ale teď už prostě vím, že [:SITD:] naživo ne! Od minulého hraní na V.E.Only (report najdete tady) se vůbec nic nezměnilo. Když mě nebavil ani „Dunkelziffer“, šel jsem na currywurst a to bylo lepší!

Doporučuji trochu ucpat uši, protože set, který bude teď následovat, bude naprosto dokonalý – což o to, ale hlavně pekelně nahlas! V Mercedesech, Mannech a jiných opravárenských náklaďácích přijíždí aus Berlin zkušená dálniční četa pěti dělníků a jejich kozatá šéfka. Oranžové pracovní kombinézy, dopravní značky, silniční červenobílé kužely, zátarasy, hmoždinková číra na ochranných helmách s lampičkami, spoustu plastových trubek a jiných materiálů k dálnici, nám přivezli předvést Patenbrigade: Wolff. Viděl jsem to poprvé a bavil jsem se královsky od začátku do konce. Kromě toho, že samozřejmě byla muzika super, tak jsem se fakt zasmál a celý koncert bylo na co koukat!

Hned od začátku to bylo našlapané a energické EBM, které mě zvedlo z křesla, a utíkal jsem do kotle. Při prvním songu hned šéfová svolala vysílačkou všechny pracanty, protože hned v druhé pecce je potřeba opravit most „Die Brücke“! Paráda, asi mě tahle věc bavila nejvíc, skákal jsem jak dítě na dopravním hřišti. Chlapi se geniálně střídali v práci na opravách a v koncertním hraní. Šéfová měla vše pod palcem, ale nemohla to chuděra všechno stihnout, takže když hlídala levou stranu, aby makali, tak napravo se všichni flákali, zpívali a tančili. Ale jakmile se otočila, role se vyměnily a zase levá strana byla na koncertě a napravo museli hákovat v příkopu. Choreografie na jedničku a navíc to bylo fakt vtipné.

Hledal jsem na disku, jestli od nich mám všechno, a zjistil jsem, že některé jejich koncertní verze jsou diametrálně odlišné od originálu. Například hned třetí „Freunde der Technik“ je na CD dost pomalá, ale tady to byl takovej šrumec, že bych jí bez názvu nepoznal. Další kus „Volksarmee“ zase s šéfovou zpívá dětský sbor, který navíc zní značně asijsky. Prostě si představte, jak do těch ostrých beatů zpívá dvacet malých Japonců a navíc z těch dětských hubiček zní „Volksarmee“ trochu jako wassabi, čemuž jsem se smál a zpíval si to ještě po cestě domů. Stejný případ jako u Spetsnaz zpíváme „napaty“ a sereme na „Apathy“. Znovu musím zdůraznit, že tenhle koncert byl tak strašlivě nahlas, že by se za to nemuseli stydět ani Motörhead. Určitě znáte, když vám basy drnčí v hrudníku – tak tady drnčely i synťáky, co hrály středy a výšky, prostě takový kravál, že jakýkoliv zvuk vás měl tendenci strkat dozadu. U kytar a živých bicích by to bylo za chvíli nesnesitelné. Ale syntetické zvuky, pokud je kvalitní zvukař, to dovolují.

Předposlední song „Der Brigadier tragt Bier“, zase ukazuje, jak dělníci řeší žízeň v momentě, kdy rukama nedosáhnou na flašku. Dva pracanti přinesli asi čtyřmetrovou odpadovou novodurovou trubku, přemostili asi třímetrovou mezeru mezi pódiem a první řadou diváků a už jim tam lili jedno pivo za druhým, takže v kotli byli za chvilku všichni nachlastaní a mokří od piva. Ještě jsem si ani nestihnul otřít hubu a už hraje poslední kus, při kterém se jednomu z klávesáků něco nezdá na keyboardu. Tak přišel pan opravář, všechno proměřil speciálními mašinkami a lehkým pokýváním hlavy zleva doprava, dal najevo, že už fungovat nebude. Takže smutnému klávesákovi ostatní dělníci poradí a přinesou mu řešení – tříkilové kladivo, kterým ho rozmlátí na prvočinitele a nahází ho do lidí.

Při posledních dvou věcech ukazovali bannery s nápisy „Applause“, kdyby jako někdo náhodou zapomněl, kdy křičet a tleskat. Skvěle vymyšlená, výborně zrealizovaná, fantasticky vygradovaná show, na kterou dlouho nezapomenu. V mém festivalovém žebříčku vyskočili na bronz, maximální respect!

Patenbrigade: Wolff

1. Feind Hört Mit!
2. Die Brücke
3. Freunde der Technik
4. Volksarmee
5. Voyage
6. Gefahrstoffe
7. Der Brigadier tragt Bier
8. Demokratischer Sektor

Uvnitř jsou na řadě Stahlmann, což jsou naprosto nezajímavé kytary. První zvuky se už ozývají i na venkovních pódiích. Na Pokémon Reaktor jsem jen zběžně kouknul. Nebavilo mě to jako v Praze před 242, takže utíkám na kultovní S.P.O.C.K. Znám asi jen dva lidi, kteří je milují, ale přesto jsem očekával výkon hodný velikosti jména – hovno. Asi dostali málo peněz, protože přijeli jen tři. Žádní klingoni na pódiu, jenom tři přestárlé švédské buzny v bílém a jedna dětská vodní pistole. Fakt chudé.

Naštěstí hned jako druhou nasadili „ajém ól eloun ÝTý foun houm“, která fakt jede. Kotlem sborově znělo „please, I don’t want to stay, don’t leave me here, take me away“. Tomuhle textu teď fakt stoprocentně rozumím, řekl bych mu přesně to samé a doufám, že bych ho uprosil mě vzít s sebou. Hlavně díky téhle melodii jsem vydržel až do konce. Na jejich vystoupení mě zaujaly pouze dvě věci, všichni tři zpívali absolutně čistě a vousatej klávesák zahrál jediné živé pořádné sólo na klavír za celý víkend, což je na víceméně synth festu docela prdel. Počkal jsem ještě na „nevrování“ v  „Never Trust a Klingon“ a se smíšenými pocity jsem se šel courat ven.

S.P.O.C.K.

1. Borg
2. E.T. Phone Home
3. Dr. McCoy
4. Astrogirl
5. Trouble With Tribbes
6. All E.T.s Aren’t Nice
7. Not Human
8. Astrogirl Secret
9. Out There
10. Never Trust a Klingon

Na velikostně prostřední Green stage boosterovali struny Darkhaus. Hrozný, vůbec nevím, proč na Amphi hrají. Nejobyčejnější tuctová kytarovka, vedle které Linkin Park působí jak Mozart vedle Michala Davida. Cestou dovnitř jsem se zastavil na nejmenší stage, kde zrovna za pomoci houslí, violy a klavíru hučela, kvílela a svíjela se rok od roku větší Sonja Kraushofer z L’ame Immortelle. No, to jsem málem pustil moč. To je tak moč velká nuda, že mě ani krásné počasí a voňavá slečna vedle mě neudržely na místě a radši jsem zdrhnul na...

Das Ich, u kterých jsem si na Dark Münich (report je tady) slíbil, že už je nechci vidět. Nutno říct, že měli už odpoledne totálně plnou halu! Ackermannovi zřejmě někdo řekl, že když si během produkce stokrát dlaní podřízne krk, tak nevypadá krutě, spíš jako idiot. Krammovi zřejmě také někdo řekl, že zaměňovat slova v textu za jméno města, ve kterém hrají, je vrcholná demence. Asi oběma někdo chytrý řekl, že hulákat stokrát za večer „danke šén“ je taky docela downie přístup. Dokonce Bruno nenutil druhého klávesáka k těm jejich secvičeným sestavám s keyboardy na kolečkách. Prostě to, čím mě po Stefanově uzdravení nejvíc srali, letos na Amphi nedělali a já jsem jim za to neskonale vděčný. Snad mi tentokrát ani nevadila ta příšerná panda na Krammově obličeji.

Jediné, co se nezměnilo, je playlist. Oni fakt od konce druhé světové války hrají pořád to samé, ale to by se dalo vyřešit novou deskou. No jo, když oni nic nového nedělají, což taky úplně nechápu. Takže zase přehráli všechny „Gotestoty a Kainundabely“ a překvapivě si lidi jako přídavek vykřičeli „Destilat“. Tohle byl dobrý koncert, a jestli se jim podaří složit nějakou novou hitovku, tak by to zase mohlo začít být zajímavé.

Venku útrpně hudlali QNTAL. Nemělo cenu jít ani blíž. Radši jsem šel okouknout Der Tod (death comedy). Smrťáka už jsem znal jako moderátora, ale netušil jsem, co předvede. Vylezl jsem horním ochozem a přede mnou byla tak napůl plná hala (i to je lidí jako svině) a celá se válela smíchy. Na pódiu stála jenom smrtka a zpívala, za ní jely nějaké infantilní projekce a všichni řičeli smíchy. Neměl jsem tam nikoho, kdo by mi přeložil o co jde, takže vím prdlajs, ale asi to byla fakt sranda. Venku hráli Zeraphine, kteří mě taky nebaví, tak jsem šel do auta doplnit všechno, protože ten nadcházející kytarový attack bude stát hodně sil.

„Heey motherfuckers!“ řve Joey v backstage do mikráku, „are you ready for autopsy?“ Děsivě zmalovaný Z_Marr stojí jako první za mašinami a krutým otevíracím bzikem startuje opět extrémě hlasitou show norsko-amerického kytarového aggrotechu Combichrist. Už vás nebudu otravovat řečmi o tom, jak mě ten jejich nově hraný, tupý metal nebaví. Prostě jsem těch prvních osm pecek koukal po tom jančícím davu, po těch stovkách superrychlých rozkládačů beden a poctivě čekal, až se ozve to, proč jsem je dycinky miloval. Jediné, co mě na nich nikdy nepřestalo bavit, je Andyho brutální hlas. Jeho přechody z normálního zpěvu do toho bestiálně hrdelního řevu. Konečně se definitivně zbavili Abbeyho Nexe a jen na tour přizvali new road warriors, Eric13 – guitar a Brent Smedley – bass. Joey Letz za bubny opět předvedl svojí klasickou destruktivní show. Pobíhal po pódiu jen v ponožkách s růžovými a zelenými slony, flusal až na zvukaře a bicí létaly a ničily se, jako by pro to byly vyrobeny.

Ale honem se vraťme do pekla, protože kytarová žumpa už byla naplněna a Andy, k mé největší radosti, rozjíždí sadu čtyř starých fláků. Smrtící střela z desky "Making Monsters" „Never Surrender“ a drsná „Blut Royale“ nás nažhavily na největší hit, jakým Combichrist vládnou – „Get Your Body Beat“. Nikdy jsem si žádný fety nešlehal do roury, ale mám neotřesitelný pocit, že dobrej pich perníku s vámi udělá to samé, jako když začne hrát tahle pecka. Chorobně nakažlivý refrén i rytmus a až vlezle čitelný feeling dělá z tohohle songu skákací hymnus, nás elektronicky poškozených. Vedle mě černě natřený typ hystericky řve „Get your body beat“ a před ním skákající subina na řetězu mu odpovídá „Let your blood flow“. Tyvole to byl tlak, já někde hluboko uvnitř sebe věděl, že to musí přijít. Že není možné, aby nás trápili jenom metalem a poslední pecky mě přesvědčily, že to v sobě pořád mají, že to kvůli těm kejtrám nezapoměli.

Startuje last song a hlasitostně je to už critical level, někomu určitě teče krev z uší a úchylové si propichují údy. Před lety v Praze předvedli, že při něm dokážou rozmlátit equipment i sami sebe na sračky. Z_Marr si radši přidržuje keyboardy a ostražitě kouká na Joea, hlídajíc létající virbly a jiné bubny. Všichni kromě Letze mají mikrofony a s celou halou řvou „Heey youu, what The Fuck Is Wrong With You?“ Takovýhle zvěřinec dokážou jen oni – nikdo jiný! Víc energie do toho dát nelze a dokonce mám pocit, že víc energie si z toho ani nejde vzít, to už bych prasknul, rozletěl se na malý Kombikrajstíky. Posledními dvěma songy band ukázal to, čím byl dřív, a proč jsme ho tak nekriticky zbožňovali. Věřte mi, že na tomhle pódiu, s takhle silným zvukem a navíc uvnitř jste to nikdy nikdo neviděl!

Combichrist

1. The Evil in Me
2. Just Like Me
3. No Redemption
4. Zombie Fisting
5. Can’t Control
6. Throat Full of Glass
7. Maggots at the Party
8. Denial
9. Never Surrender
10. Blut Royale
11. Get Your Body Beat
12. What the Fuck Is Wrong With You?

Ufff, klepu se, jsem mokrý, vytřeštěný a unavený – takový ten pocit, když vás opakovaně znásilní stádo slonů. Belhám se uklidnit na 8bitový dýchánek na green stage. Dvě krásné, stále se převlékající roštěnky, spousta robotích rekvizit a dva chlápci dohromady tvoří Welle:Erdball. Veselý koncert muzikantů, kteří se neberou zbytečně vážně. Jejich loňská show na NCN (tady najdete report), byla vlastně totožná s letošní. Holky měly jiné šaty a výkonnější CO2 fukary, jinak stejné. Obrovsky mě bavil příběh pilota „Starfighter F-104“. Ta nosná melodie je tak nakažlivá, a když Hannes Malecki deklamuje: „Ich bin Joakim Von Hassel, ich bin Pilot der Bundeswehr“, jsem v tom letadle s ním. Při refrénu „Schweben, Fliegen, Fallen“ nejenom že celý venkovní kotel zpíval, ale roštěnky vypustily bílé balóny s logem kapely a labelu SPV Synthetic Symphony. Balónů byl ranec a vypadalo to fakt dobře. Welle:Erdball jsou pro mě výborná oddechová kapela, která mě vždy pozitivně uklidní a ještě je do čeho zapíchnout pohled.

Na každém festu potkám nějaké hudební zjevení, které neznám a vždy nechápu, jak jsem bez toho mohl žít. Tentokrát to byli dánsko-norští Euzen. Nejsem to schopen úplně pojmenovat. Zapomeňte na čisté electro, tohle je taková zvláštně progresivní alternativa. Chvílemi to i něčím připomínalo Björk. Slyšel jsem jen poslední dvě věci, a když jsem je hledal na netu, tak jsem zrovna ty nenašel, ale ty, co jsem našel, mě zase nebavily. Vokalistka Maria Franz je nepřeslechnutelnou a hlavně nepřehlédnutelnou veličinou a společně s synth mozkem Christopherem Juulem z kapely dost ční. Potřeboval bych to slyšet celé. Tak příště.

Bylo potřeba zkontrolovat německý Kabát. Halou se nese „Supernova“, a to znamená, že hrají OOMPH! Celá kapela v černých námořnických uniformách, zmalované tlamy a šrumec jak na vesnické zábavě (nic ve zlém). Jejich hudba je už teď primárně o kytarách „links, rechts, gerade aus, du bist im Labyrinth“, ale když se v půlce show kytaristé předklonili za keyboardy a vysekli dvě elektrárny jak víno, to jsem vrněl blahem. „Der Neue Gott“ je taková šlupka, že jsem doma hledal, jestli to není cover…není!

Kus ode mě taková subtilní holčička, vypadala na čtrnáct a s maximálně urputným výrazem křičela „Gott ist tot, halleluia, Gott ist tot, ich bin der neue Gott“, vedle ní seděla pravděpodobně její matka, řvala s ní a velmi se bavila. Holt země zaslíbená. Dero nás ujistil, že během jejich produkce neuslyšíme žádný loop, bez samplerů, nic co by bylo přednahraného, prostě pure live. Musel se pochválit, že to tímhle způsobem hrají skoro jenom oni a byli rozhodně jediní, kdo naskákal do kotle a nechal se vozit na rukou.

Všiml jsem si u nich jedné zajímavé věci. U OOMPH! lidé daleko víc vyžadují nové písničky, což je fakt zvláštní, u většiny ostatních naopak chtějí osvědčené starobní hity. Nejvíc mi utkvěla v paměti „Gott ist ein Popstar“, „Sandman“, „Träumst Du“ a pochopitelně megahit „Augen auf“. Všichni v sále počítají do deseti a pak ten výkřik „Augen auf – ich komme!“ Jako jediní se velmi zkušeně pohybují po celém možném portfoliu muziky. Slyšíte od nich zábavovku, brutální kytary, electro, EBM a tradičně zpívali s lidmi i cover od Monthy Pythons. Nikdy od nich nic nečekám a pokaždé mě to baví.

OOMPH!

1. Alles aus Liebe
2. Labirinth
3. Träumst Du
4. Mein Shatz
5. Das Weisse Licht
6. Mein Hertz
7. Der Neue Gott
8. Mitten ins Hertz
9. Niemand
10. Gekreuzigt
11. Got ist ein Popstar
12. Augen auf!
13. Always Look on the Bright Side of Line (M.Python cover)

Venku nudili Samsas Traum, tak jsem se šel do auta nachlastat a utíkal jsem zpět, což vůbec nebylo potřeba, protože k mému hlubokému smutku uvnitř začínala nuda víkendu The Mission. Goth-rockové kapely nikdy moc neoplývaly přílišnou zábavností, protože daný žánr nic takového nevyžaduje, ale to, co předvedli Hussey, Adams, Hinkler a spol., bylo uspávání hadů. Teď už chápu daleko víc, proč musel Wayne odejít z The Sisters Of Mercy. On je úplně stejné namyšlené a arogantní prase jako Eldritch a ve výsledku i podobně zpívá. Vlastně Hinkler hraje dost podobné riffy jako kytaristé u Sisters.

No prostě – i když vezmete ty nejnudnější songy od Sisters nebo Fields Of The Nephilim, tak to nikdy nebude takový opruz jako koncert The Mission. Třeba „Severina“, u ní jsem skoro spal. To samé u „Wasteland“ nebo „Serpent’s Kiss“.  Ani na co koukat nebylo. Měli na pódiu kluka a holku jako vokalisty, kteří nezpívali zle, ale vypadali, jakože si odskočili ze stánku s langošema. Holka celý koncert šlapala zelí a bylo to trapné, jak kdyby Bohdalka zpívala se Slayer. Obrovské zklamání. O to víc teď miluju McCoye a jeho Fields, protože jejich show jsou naprosto spektakulární a nezapomenutelné. Snad jediné, co mě potěšilo, byli dva nejnadšenější fandové, kteří si zaplatili otroka, aby mu mohli celý koncert stát na ramenou. Mission a Sisters jsou jediní na světě, kdo takovéhle true fans má. Na fotkách je to vidět. 

Opravdu mě ti leedský šulíni tak znudili, že jsem ani nevydržel do konce a utekl na Diary of Dreams. Znovu mě nepřesvědčili. I přes vysvětlování kolegů ze Sanctuary.cz mě to nebaví a neshledávám na tom nic zajímavého. Ale nechme toho, naposledy se vracím do LanXess arény, kde už je všech šest reproduktorových snopů (cca 60 beden), připraveno na absolutní vyvrcholení.

Maximálně natřískaná šestnáctitisícová hala vítá nadšeným řevem VNV Nation. Ti přivezli největší synthpop-ebm show pod střechou, jaká se dá na světě vidět a slyšet. Startujeme „Space and Time“. Když se ozval poprvé ten skvostnej synťák na plný výkon, měl jsem fakt mokro v očích. Takhle silný a hlasitý syntetický zvuk jsem nikdy nezažil a doufám, že to ještě někdy dám. Jsem si jistý, že Ronan Harris, ani jeho souvěrec za bicími Mark Jackson netušili, co se bude v Kölnu dít. Od samotného začátku, celá, ale opravdu celá hala zpívala a kdykoliv Harris naschvál ztišil nebo přestal, byl zastoupen celým auditoriem.

Při „Tomorow Never Comes“ nám poprvé ukázali svoje světla, která měli na trussu zhruba ve výšce člověka, takže drtivá většina světelného výkonu svítila zespoda a to bylo geniální. Představte si, že ty hýbací světla, co jsou obyčejně nahoře, máte za sebou v úrovni pasu. To je nezvyklé a vypadalo to skvěle. Pochopitelně bylo vše doplněno o světelný ground support nad pódiem. Vychytané projekce jsou samozřejmostí. Pojďme dál hladit duše. „Illusion“ je nejněžnější píseň, jakou VNV složili, a dokázal bych v tom krásném pocitu, který ve mně vzbuzuje tenhle song, v klidu umřít. To se mi moc nestává!

Nemůžou jen útočit na naše slzné kanálky, je potřeba přiložit pod kotel. „Control“ je ta pravá, z té jsem učůrával. Po několikátém refrénu „I want control“ se rozjelo takové ýbýemko, že mi kapal pot z nosu, jak jsem tleskal a skákal. Projekce i světla v černobílé, stroba jedou, že epileptici chcípou, celé se to stáhne až do ticha a úplné tmy… a „I want controool“ – bum-bum-bum v ten moment bliká celá hala, lidi skáčou i na sedadlech, mazec jak svině, všude nadšené výrazy, sorry – nejsem schopen to popsat.

Ronan je stejný imperátor jako Gahan a Naghavi. Jemu stačí opravdu jen říct „hands“ a všichni (včetně mě), jako parta debilů mávají. Dokonce se mu daří vyvolat mexickou vlnu kdykoliv si vzpomene a navíc jí na povel zastavit a otočit druhým směrem. Fakt nechápu, jak to dělá – vypadá jak kokot, hýbat se neumí (to jeho poskočení, co udělá v každém songu, mi totálně připomíná Otíka ve Vesničko má, středisková), ale lidi za ním jdou jak za Krysařem! Myslím, že během „Everything“ se Ronan smál do mikrofonu: „Netušil jsem, že tu dnes je koncert Depeche Mode“. Ono to tak fakt vypadalo, já tohle zažil jenom na DM. Je pravda, že tahle pecka má takový drive, že se nedivím tomu šrumci v publiku.

Také není zvykem, aby byl frontman ještě po hodině koncertu překvapený a chvílemi až dojatý, co se před ním děje. Možná i díky tomu byl Harris pořád pohyblivější. Metelil si to po pódiu na těch svých krátkých nohách čím dál tím rychleji. Měl určitě skvělou náladu, protože lidem v první řadě nabízel selfie, neustále dělal pózy, aby lidi mohli fotit. On to normálně nedělá, dokonce bývá velmi nepříjemný, když na něho lidi celou show čumí přes telefon. V neustálém děkování a klanění slíbil místním, že se ještě letos vrátí s ještě větší show, protože mají dvacet let od vydání prvního alba, tak vydají všechno pohromadě – „Compendum 1995-2015“ a pojedou k tomu obří tour s pěti galakoncerty v Reichu.

To jsme už v závěru a do tance nás všechny stáhl „Resolution“ a v kotli se už drží za ruce. Je to trochu buzní, ale já tomu pocitu totální sounáležitosti rozumím a chytám roštěnku vedle sebe za ruku, ta říká „danke“ a já jsem dojatej taky. Uff, to se tak blbě vysvětluje… no, ale to co přijde teď, je vůbec nejvíc z celého Amphi.

Hrají „Nova“ a kolem mě to vypadá jak v nočním nebi. „Please shine, shine a light on me“ se nese z tisíců hrdel, baterky telefonů a zapalovače osvětlují tu skvostnou chvíli. I kapela nevěřícně kouká, co se to děje za výjimečnost. Napadlo mě u toho, že nemůžu být takovej zmrd, když mě tohle rozseká na kusy. Prostě „open the skies, and burn it all away, all my life just waiting, for your to shine, shine your light on me“, zase slzím. Uff. Ještě jsem nestačil otřít oči, Ronan se usmívá, protože hala si sama řekla, co se bude hrát – oeo aaao, oeo aaao. Kdo je už někdy viděl, je mu jasné, že last song celého festivalu je „Perpetual“. Ronan do toho megakotle naposledy děkuje, představuje oba klávesáky, potom fucking Jacksona za bicími a na závěr „..and writing songs – ich“. Uklonili se a nechali nás tam s otevřenými hubami zírat. Nemám slov, jak nesmírně jsem nadšený.

Tak, a teď je potřeba vysvětlit, proč byli VNV lepší než And One. Je to jenom o jedné věci. And One mají pro mě poslouchatelnější, víc drsné songy a daleko víc mě rozjíždí. Nesrovnatelně lépe vypadají a jejich koncerty v menších sálech jsou nabitější, ale…  Ronan umí pracovat s dynamikou jako Micheangelo se štětcem. Je až neuvěřitelné, jak si dokáže podržet moment, kdy to do vás pustí. V podstatě zastaví, že chvíli čumíte, co se děje a když už se chcete zeptat ostatních, jakože co, tak to do vás napálí, že si můžete nohy a hlasivky utrhnout. Oni si s námi hrají jak s dětmi a to mě baví. No, a tohle And One neumí. Jim v podstatě každý song začne hned naplno. Neříkám, že je to špatně, ale tam se nemůžou tolik projevit city, jako u VNV Nation.

VNV Nation

1. Space and Time
2. Tomorow Never Comes
3. Darkangel
4. Genesis
5. Illusion
6. Epicentre
7. Control
8. Standing
9. Everything
10. Farthest Star
11. Resolution
12. Nova
13. Perpetual

Byl to bezvadnej fest a pořadí je jasné – VNV Nation, And One, Patenbrigade Wolff, The Birthday Massacre , Combichrist a Front 242…

P.S. Jelikož se v mém bytí všechno otočilo píčou ke zdi a přečkal jsem celé Amphi sám, nejsem si úplně jistý, jestli příští rok pojedu. Kdyby ne, tak to napíše někdo jiný. Vypadá to, že nenávratně zmizel spirit, který k tomuhle životu potřebuji…. 

Pohled Křižák

Druhý den festivalu se konečně umoudřilo počasí a tak jsou konečně otevřeny i dvě venkovní stage a další množství stanů a stánků s jídlem a hadříky.

Vyrážíme tentokráte o něco později tak, abychom dorazili právě na začátek švédských S.P.O.C.K. Na tohle uskupení jsem byl hodně zvědavý, protože jak název napovídá, je to kapela zpívající o Star Treku :). Tříčlenná vesmírná výprava má kombinézy, jak se patří opatřené insigniemi spojené federace planet a písně jako „Dr. McCoy“ a „Astro Girl“ nenechávají nikoho na pochybách, že máme právě úplně jiné hvězdné datum. Celé vystoupení působí dost nahraně, ale to jen dokresluje atmosféru seriálu, takže proč ne. Show to je zajímavá a dost dobře si je dokážu představit, jak vystupují na nějakém velkém comic-conu. Po poslední skladbě „Never Trust a Klingon“ se kapela loučí vulkánským pozdravem a přáním "Live long and prosper".

Zůstáváme u pódia a půl hodinky čekáme na jednu ze dvou kapel, kvůli které jsem se trmácel přes 700km daleko, abych ji zařadil do své sbírky temných hudebních pokemonů. Je čas na Das Ich. Po ohlášení „Amphiderátorem“ jako první na stage přichází za bouřlivého potlesku klaun Bruno Kramm, následovaný novou posilou kapely, klávesistou v klobouku ala krokodýl Dundee, který do celkové image kapely moc nezapadá. Jako poslední přichází červený strýček-čert Stefan Ackermann a koncert se rozjíždí.

Nástup je perfektní a hned zapadáme do rytmu a podupáváme si na každou píseň. Stefan během zpěvu stíhá vrhat do publika různé šílené pohledy a kloubí si tělo do divných poloh, až opravdu připomíná pekelného impa na pokraji šílenství. Během skladby „Nahe“ přichází hudebníky obohatit o operní pasáže fešná goth dáma s epesní kostěnou tiárou na hlavě. Tak nějak po očku celou dobu sleduji, jak je na tom Stefan s udýcháním celého koncertu, ale vytřel mi zrak, když leze až za zábrany do publika a nechává lidi zpívat společně s ním části písní do mikrofonu. Jako poslední zazní „Gottes Tod“ a pak kapela zmizí do backstage. Je to silně matoucí, protože na přídavky se na festivalu nehraje, ale publikum se nakonec nenechá napálit a vytrvá, dokud se všichni nevrátí a neptají se „co byste ještě chtěli slyšet?“. Dav jednohlasně odpoví, že asi „Destillat“.

Teď je ta pravá chvíle jít omrknout venkovní stage, která je o dost větší než jsme čekali a právě hraje magie ze středověku Qntal. Čas využijeme na jídlo a pivo a jen se válíme na trávě a hudbu necháváme jako kulisu v pozadí. Následující Zeraphine je popíková nuda, takže jdeme zase o stage dál. V hale už se chystá Combichrist a je natolik natřískáno, že vstup do kotle je uzavřen a může se jen na ochozy. Tam postojíme pouze pár minut a znechuceni novým metalovým hávem kombíků odcházíme zpět na venkovní stage.

Na Welle:Erdball. Toto zvláštní uskupení pro mě bylo, je a asi i bude velkou neznámou. Doteď nevím, co si o nich myslet, kam je zařadit, ani jestli se mi vystoupení líbilo. Na každý pád je to brutální retro. Písně zní jako znělka z Magionu a dal bych ruku do ohně za to, že jeden song byly „Holky z naší školky“ v němčině. Ale ani mě nepřekvapuje, že na Němce tahle kombinace funguje a všichni tancují a zpívají. Show je ovšem jedna z nejzajímavějších, které se daly zhlédnout. Ženská část kapely mění oblečení několikrát za koncert a hrají na podivné klávesy pověšené na neony osvětlených budkách. Během jedné písně je jako nástroj dokonce použit hořící plechový sud. Ale tím zvláštnosti nekončí a do publika je naházeno asi třicet velkých nafouknutých míčů, které pak lítají všude možně (taky jsme si pinkli). Pokud na ně v budoucnu narazím, při jiné příležitosti asi neodolám a půjdu se na ně podívat ještě jednou.

I druhý den festivalu se pak blíží ke konci a v programu mám už jen poslední dvě zastávky. První z nich jsou legendární The Mission. Nebojím se napsat hned na začátek, že to bylo celkem zklamání. Hned v úvodu se Wayne publiku omluvil, že je nemocný a sám celý koncert neodzpívá. Pozval si tedy na podium výpomoc v podobě vousatého týpka a sličné dívky, kteří mu pomáhali převážně v refrénech. Jako další rána byla zfušovaná příprava zvukové techniky. Simonova kytara nehrála první píseň vůbec, Waynova tak napůl. Jeden z odposlechů byl odpojený a vůbec všechno kolem zvuku šlo tak nějak do kytek. Rozčilený Wayne neustále gestikuloval do backstage na zvukaře a mám dojem, že po koncertě tam i někoho snad zabil.

Jediné co nám tedy zbylo, byla atmosféra, která naštěstí byla naprosto všeobjímající. Pár metrů od nás, přímo uprostřed publika, se děly neuvěřitelné věci. Skupinka oddaných fanynek vylezla na ramena okolních lidí a ve stoje tančila a zpívala společně „Deliverance“ a „Wasteland“. Mohlo to být celé ještě lepší, ale že se tak nestalo, nebyla tak docela chyba kapely. Tak nezbývá, než se spokojit s tím, co bylo.

Je tu druhý headliner festivalu a největší zážitek, na který budeme vzpomínat mnoho dlouho. Nikam ani neodcházíme a držíme se zuby nehty v druhé řadě, přímo před pódiem. Myšlenky na žížu a čurání zapouzíme, jak se jen dá. Po půl hodině bolesti nohou a zad však na všechno zapomínáme, když padnou první tóny „Space&Time“ a na pódium přichází rozesmátý Ronan Harris. VNV Nation jsou tu. Okamžitě se celá hala dá do pohybu jako jeden velký organismus a nechává se strhnout rytmem a energii, která je teď úplně hmatatelná všude kolem. Atmosféra je sváteční, jakoby každý, kdo je na doslech, dostal právě ten dárek, co si tolik přál a teď se z něj raduje.

Po prvních čtyřech na tempo bohatých kouscích přichází čas, kdy zhasnou světla, Ronan si vezme podstavec na mikrofon a řekne: „This is Illusion“. Pak člověk zažije chorál 16 tisíc hlasů zpívajících „Please don´t go…“. Následují další pecky jako „Control“, „Everything“ a nezapomenutelná „Nova“. Celou arénu osvítí stovky mobilů a vytvoří tak věrnou napodobeninu malého vesmíru. Všem doporučuji vidět video.

Set se blíží ke konci a Ronan má krátký proslov, v němž všem poděkuje a oznámí pět velkých koncertů na letošní podzim, kdy kapela slaví 20 let od vydání první nahrávky. Poslední na řadu přichází „Perpetual“ a chytlavé „ty dy dům dy dy dy dům“. Vidět v zádech za sebou dalších 16 tisíc lidí je opravdu síla a člověka z toho mrazí a co teprve když všichni na ochozech vstanou a arénou projiždí jedno mexické tsunami za druhým. Rozloučení to bylo velkolepé a nejspíš největší koncert jaký jsem kdy viděl a jen tak ho nic netrumfne. Amphi byl rozhodně zajimavý zážitek a někdy se do Kolína podíváme určitě zase.

Fotky od Mirage (edited by Kootcha) najdete v naší fotogalerii.

mohlo by vás také zajímat

Report z Amphi 2024 – neděle

Report z Amphi 2024 – pátek, sobota

Soupiska Amphi Festivalu je kompletní

Amphi Festival představil další vystupující na příští rok