Je potřeba nasypat si popel (možná spíš růže) na hlavu. Tak dlouho jsme se s hodnocením aktuální desky Bratrstva Luny prali, až jsme zjistili, že se vlastně moc nepovedla. A následný skluz s recenzí se nepovedl zase nám. Snad tedy příště obě strany zafungují lépe. Když už nám to tak trvalo, můžete si alespoň přečíst názory dva. Jak se poslední Bratrstvo zamlouvá vám?
Pohled Demi
Docela dlouho jsem rozjímal nad tím, co vlastně o třetí desce Bratrstva Luny napsat. Jejich pozice v domácím hudebním světě je poměrně specifická. Metalisti je mnohdy berou jako zbožňovanou gotickou kapelu a gotici je často zavrhují jako metalovou kapelu, která jejich oblíbený styl przní. Tak trochu vzorec „Twilight“ versus fandové hororů. Já osobně si vážím poctivého přístupu muzikantů a oddanosti věci, kterou mají rádi. Pravdou však je, že jak se říká - „na každém šprochu, pravdy trochu“.
Já nebudu ani obhájcem, ani žalobcem. Jisté je, že metalový zvuk poměrně ustoupil (když si vzpomenu na klipovku „Volání mrtvých básníků“, která byla čistokrevně doom metalová, rozdíl je docela markantní), čímž nechci říct, že je „Carpe Diem“ najednou čistokrevnou gotikou. Bratrstvo Luny hraje prostě rockovou muziku a bere si od všeho něco. A pak to oděje do onoho hávu Luny, což ne vždy stačí a vyzní.
Po intru, které namluvil Petr Štěpán, tak následuje titulní song, který se snaží na úvod zaujmout sbory a docela se mi na něm líbí kytarový motiv, který silně připomíná Paradise Lost. „2084?“ zase jednu chvíli koketuje s elektronikou a je jí to kupodivu docela ku prospěchu. „Mez sfingami“ je kytarovější a pohrává si s etnickými melodiemi. Celková stavba skladby vrací metalového ducha, ale pravdou je, že právě tady se mi jeví být značnou slabinou vokál. Nesedí mi příliš jeho barva (s tou se tedy nic moc dělat nedá), ale ani frázování, s čímž mám hlavně u refrénu potíž. „Osamělýýýý stooojíííím, přesto se nebooojííím“ mne prostě bolí.
Po prvních skladbách, ve kterých jsem si našel aspoň něco pozitivního, je třeba poklidná věc „Proměny chimér“ z mého pohledu skluzem k nudě, kterou naštěstí zachraňuje živelná klipovka „451° Fahrenheita“, která je vlastně jedinou skutečně gothic rockovou věcí na desce. Škoda že se podobných šlapavých věcí nenajde vícero. „V rozvalinách“ se laje nad stavem dnešní společnosti a sbory mi náladou silně připomněly zábavné pořady, které běhaly v televizi za „komára“. Tedy všichni zúčastnění přicházejí ještě jednou na scénu a společně spolu ruku v ruce pějí finální song. Úplně vidím ty kotlety, puky a brýle s tlustými obroučkami.
„Šafrán karpatský“ střídá akustickou křehkost (vyšperkovanou občasným vstupem flétny) s metalovými vstupy, „První z prokletých“ se dá přičíst k dobru podařený refrén a gradace, v klavíru na začátku „La Bastille“ jako bych slyšel rukopis Petra Hapky a „Na spáleništi“ má snahu celek epicky uzavřít, tak jak začal. Vidíte, že toho na albu není málo. Za mne je tu toho vlastně až zbytečně moc. Asi chápu úmysl tvůrců, leč jako celek funguje jenom něco. Stejně tak si kapela vyhrála s bookletem, jehož formát se mi hrozně líbí, ale obsah už tak dechberoucí není. Takže vlastně úplně stejný problém, jako u muziky samotné.
Hudbu Bratrstva Luny ocení křehcí snílkové, kteří nemají rádi dnešní uspěchaný svět a spíš, než aby zaťali pěst, se nad tím trápí a pofňukávají. Čisté ideály autora lyriky mi jsou samy o sobě vcelku sympatické, ale pro jejich až příliš "dušínovské" vyznění se s ní nedokážu ztotožnit. Je to celé hodně teatrální (viz živá vystoupení), což by mi vůbec nevadilo. Jen je třeba znát míru a v tomto směru si dle mého názoru kluci ukousli příliš velký krajíc. Je třeba také přijít na chuť češtině v textech, specifickému hlasu Matěje a nečekat čistokrevnou žánrovku. On to vlastně není ani polokrevník. Osobně žádnou averzí netrpím, ale pravdou je, že mne „Carpe Diem“ jako celek příliš nebaví, i když jsem si pár oblíbených partů našel. Na hodinu hudby je to zkrátka málo.
Hodnocení: 55 %
Pohled Ezechiel
Trubadúrské společenstvo Bratrstvo Luny platí díky neutuchajícímu nadšení jejich principála R. X. Tháma za jeden z nejviditelnějších subjektů tuzemské temné alternativy. Ostatně, nejspíš právě díky této energii a snaze o celistvost a dotaženost se o Bratrstvu Luny pořád ví, o čemž se přesvědčilo i publikum na polské Castle Party. A už proto si jejich novinka „Carpe Diem“ zaslouží pozornost.
Na obalu se ani tentokráte nešetřilo. Máme tu pěkný papírový digipack a 12stránkovou knížečku s texty a fotografiemi laděnými ke konceptu alba. Ten je tentokráte věnován poměrně otevřené kritice současné lidské společnosti, jejíž vývoj směrem dolů R.X.Thámo ilustruje mimo jiné i na významové degeneraci původně vznešeně míněného motta „Carpe Diem“ (ve smyslu „Užij dne k něčemu smysluplnému teď a tady, protože Tvůj život někdy skončí“) v mnohem pohodlnější současnou hymnu konzumentů a hedonistů („Užívej si co nejvíc to jde bez ohledu na následky, protože stejně za chvíli umřeš, tak je to jedno“). Média a další „hybné síly“, kontrolující celistvost poslušného davu, tu představuje archetyp Carpe Diem Corporation. Jak se dá s takhle těžkotonážním tématem poprat? Poodhalme stylizované „mädchen in uniform“, a pusťme se do toho.
V prvním tracku nás přivítá zkrácené Horatiovo „Carpe Diem“ v podání Petra Štěpána, jehož hlas propůjčuje vyznění potřebnou dávku vážnosti. Navazující dvojka „Carpe Diem Corporation“ s chorálovitým mocným nástupem (a překvapivou dávkou elektroniky) pak ilustruje ústřední myšlenku desky. Škoda, že úder „osudovosti“ této do skladby převedené myšlenky tolik odlehčuje Xpílův zpěv. Hned s jeho nástupem se totiž jeden neubrání dojmu, že se zpěvák ve vyšších polohách sloky celkem trápí. A takovéhle uvítání na desce není úplně ideální. Nezachrání to ani zvukově nafouknuté refrény – a určitě nepomůže ani bez dvou vteřin šestiminutová délka otvíráku.
Délka je ostatně jednou z klíčových charakteristik „Carpe Diem“. Kapele určitě nelze upřít, že chce svým posluchačům doopravdy něco sdělit (a takových zas až tolik není), nicméně někdy toho má na srdci prostě až moc. To znamená, že (pro kapelu už tradičně rozsáhlé) stopáže tracků s průměrem kolem šesti minut místy poněkud ztrácejí dech. Zvlášť v momentech, kdy se některé hudební motivy vytěžují až na dřeň. Přitom ale rozhodně nejde o žánrově monotematickou desku – právě naopak!
Například skladba „2084?“ dostala taneční elektronický refrén (a konec prozářený pableskujícími pinkfloydovskými klávesovými plochami); máme tu téměř poprockovou hymnu „V rozvalinách“ (která by paradoxně mohla s přehledem zaznít i ve vysílání středněproudých rádií, do kterých textově tepe), „Mezi sfingami“ se potkává grungeový refrénový souzvuk hlasů s orientem, pocítíme i feeling muzikálové balady se syntetickými flétnami „Šafránu karpatského“, která se zlomí v rockovou dusačku, do níž přitančí Bolero. K tomu přidejte svébytné „Promenády chimér“ s tak trochu gymnaziálními vsuvkami nebo hapkovskou „La Bastille“.
Zní vám to jako tak trochu nesourodá směs? Vlastně není divu. Nejspíš za to může poměrně netradiční metoda skládání „Carpe Diem“, kdy každý člen souboru přinesl na desku jednu svou autorskou věc. To je počin ideově určitě zajímavý, ale pro konceptuální album bohužel nepříliš funkční. Vlastně když odhlédneme od textové složky a vizuálu, které si RXThámo vždycky uměl ohlídat, těžko se mezi skladbami hudebně hledá nějaká konceptuální pospolitost, spřízněnost, leitmotiv. To ale rozhodně neznamená, že by „pestré“ desky měly být špatné – naopak! Jen u „Carpe Diem“ chybí nějaký výraznější jednotíci prvek a celek se tak trochu rozprskne v myriádu různě barevných (a různě zářících) světel.
Nejsilnější skladbou alba tak zůstává klipovka „451° Fahrenheita“, která je z celé desky (o dobrou polovinu) nejkratší a nejspíš proto nedává prostor nudit. Tato nejspíš „nejgotičtější“ skladba za celé působení Bratrstva Luny je dobrá právě díky své přímočarosti, tahu na bránu a faktu, že zde zbytečně nevystavuje na odiv aranžerské kejkle (ač ne že by tam nebyly).
Rozhodně je třeba uznat, že pánové jsou dobří muzikanti, což (místy až moc) dokládá třeba bubeník a producent v jedné osobě Kobdzey. Po „technické“ stránce věci tedy novince Bratrstva Luny téměř není co vytknout. K té náplni (i výplním) by se ale výhrady našly.
Když to tedy shrneme: Bratrstvo Luny na novince „Carpe Diem“ vytvořilo blyštivou fresku poskládanou ze žánrů, které mají pánové rádi. Najdeme tu vše od metalu přes art/prog a místy až poprock, elektroniku, muzikály, Hapku, gotický rock a ještě mnohem víc. Albu by ale paradoxně prospělo, kdyby toho všeho bylo naopak méně – stopáže, žánrových výletů, aranží. Obětovat stylovou pestrost na oltář konceptu a jasnějšího „zaměření na cíl“. Deska se totiž ve výsledku tříští a kvůli dlouhé stopáži to občas člověk vidí i jakoby ve zpomaleném záměru. A to je škoda, protože tím pak trpí samotný (a nejspíš i prvotní) záměr umělce – předat svému posluchači nějakou myšlenku.
Hodnocení: 55 %
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.