Jak Clan of Xymox uhranuli Prahu.
Vzhledem k tomu, že jsem naposled viděl Clan of Xymox v Matrixu před nějakými devíti lety, těšil jsem se na jejich představení v Rock Café jako by to bylo poprvé. Je to málem dekáda, ale že by na Ronnym byla nějak zvlášť vidět, to ani ne. Stačí trochu přepudrovat a všechno je jako kdysi. Horší bylo, že nechal doma Mojcu, která se starala doma o nemocné potomstvo. Ronny personální záměnou ale nejspíš netrpěl tak jako já (a určitě nejen já), což bylo znát zejména při radostném vyjeknutí, když spatřil donášenou basu piv. Ale nevadí. Nakonec u mne celé těšení ještě znásobil Mariánský likér, který dokázal, že smíchat becherovku s medovinou nemusí být zase takový průšvih. Plus s žufánkovou hruškou. A Jamesonem.
To už je však na pódiu Chupacabra (ono prasátko s čepicí), které drží kopýtka předskakujícímu kvartetu Výsměch?. Ten se s nelehkou rolí popasoval statečně a sympatie si získal už rozdáváním free CD dema příchozím návštěvníkům. Během show na sebe logicky největší pozornost strhávala zpěvačka (a klávesačka) PandA, kterážto oplývá správně přidrzlým výzorem a atypicky hlubokým hlasem. Ten také hrál spolu s mohutně znějícím dvojzápřahem basa/bicí nejdůležitější roli celého setu.
A tady byl pro mne vlastně největší kámen úrazu. Nevím, nakolik to byl záměr, ale kytara byla značně utopená, a když měla celé rytmické sekci dodat víc energie či nějakou gradaci, tak jen v pozadí dělala podmaz. Neznám starší tvorbu kapely, ale citelně to bylo znát třeba u povedené aktuální klipovky „This is the End“. Té by trochu víc oněch pověstných koulí rozhodně neuškodilo.
PandA však shazuje koženou bundu, odhaluje mitrilovou zbroj a snaží se to celé trochu rozpohybovat. Ve štychu ji nenechali ani ostatní spoluhráči (nemyslím s odhalováním) a i přes zmíněný mínus se nakonec jednalo o vcelku příjemné seznámení se s (pro mne) novým jménem. Zvlášť, když se koncem dostala ke slovu i Siouxsie.
Že se začátek vystoupení Clan of Xymox ponese ve znamení aktuální desky „Matters of Mind, Body and Soul“ bylo jasné dopředu. Přiznám se, že jsem se do ní v době vydání snažil dostat docela dlouho a i když rozhodně není špatná, většinou při jejím poslechu naneštěstí usnu. I tady jsem tedy spíš z povzdálí sledoval, co se bude dít a očichával si podařený zvuk a celkovou atmosféru zhruba dvěma stovkami figur zaplněného klubu.
Nálada jde však během vystoupení naštěstí pořád nahoru a „Hail Mary“ už moje neohrabané končetiny zastihuje v plné vlnitbě. Jako by pro mne vlastně koncert začínal, protože jestli byl start dobrý, tak druhá polovina základního setlistu už byla natřískaná jednou hitovkou vedle druhé. Číratý Sean si na Emily povystoupil zpoza svého Applu a pustil se do šmidlání krabičky. Pecka samotná samozřejmě spustila pořádný halas a na „Louise“ jsem už zkrátka musel dopředu. To je tak neskutečně pěkná věc, že člověk ani nechce, aby někdy skončila.
A stejně to nejspíš cítili i ostatní, protože slečnu „Louise“ uvítali rytmickým roztleskáváním na začátku. Pokud tedy předtím v klubu panovaly spíše pozvolnější polohy, rozplynuly se s dvojicí těchto skladeb jako mlha nad blaty, když do nich udeří slunce. I když Ronny a celá čtveřice poměrně klasicky opanovala pódium dietními pohybovými kreacemi, pod pódiem to kolotalo jedna radost.
Ostatně, že byl dav s kapelou na jedné vlně potvrdily i tlesky na úvodní rány hitovky „Jasmine and Rose“. V podobně pozitivním duchu set gradoval přes „Farewell“ až k povinné „A Day“, jejíž úvodní motiv „tutu-tutudututůdu-tutudututůdu“ zpívala snad i obsluha baru vzadu. A dokonce rozpohybovala i naší jinak striktně elektronicky vyhraněnou kolegyni Terezu.
Bylo tedy víc než jasné, že takhle Clan of Xymox nemohou odejít. A taky, že ne. Kapela se vrátila na scénu přes dotaz: „Máte rádi Putina?“, který uvedl zřejmě nejstarší „žijící“ skladbu kapely vůbec, slavnou „Muscoviet Mosquito“, následovanou „This World“.
Následoval další odchod z pódia, který si ovšem fanoušci nedali líbit a pískáním povolali dark wave jezdce zpět do sedla. Ronny si odložil kytaru a se slovy: „Doufám, že máte rádi holandský folklór“ spustil předělávku skladby „Venus“ od Shocking Blue. A nutno dodat, že převrtanou do nakopnutého řízného electromazce, který kobercově pokryl celý klub. Na tu navázal peckou „Back Door“ s oním skvěle vyšroubovaným kytarovým koncem, o kterém Ronny mluvil v našem rozhovoru (tady). A nutno přiznat, že nepřeháněl – live verze gradovala vážně na výbornou. Takže konec? V Praze ne!
Potřetí museli evidentně potěšení (pokud můžeme z jinak kamenných napudrovaných tváří holandsko-německých chrličů soudit) Clan of Xymox předstoupit před fanoušky, aby je nějdřív oblažili "Obsession" a následně objali rozmáchlou vzdušnou předělávkou „Heroes“, za kterou měla přijít závěrečná hitovka „Stranger“ (který původně vůbec nebyla v plánu). Na to, že kapela měla za sebou skoro dvouhodinový set a ručičky neúprosně ukazovaly téměř půlnoc, se ve stále ještě slušně zaplněném klub tančilo až do poslední noty. A i po třetím přídavku se fanoušci snažili dostat víc, což je nejlepší doklad toho, jak dobře tahle dark wave legenda funguje i po těch třiatřiceti letech existence. Klobouk dolů.
To ostatně po koncertě potvrdily i reakce nadšených posluchačů typu: „Tyvole, je teprve únor, a už mám za sebou koncert roku, protože tohle asi jen tak něco nepřekoná“ od lidí, kteří vymetají všechny možné hudební akce. A to prostě potěší. Clan of Xymox si zkrátka tu pozici headlinerů velkých gotických festivalů zaslouží plným právem – a Praze to dokázali beze zbytku.
Celý fotoreport od JiSeho najdete v naší galerii.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.